Českou ekonomika měla v pátek velký den. Statistický úřad zveřejnil její růst za letošní druhé čtvrtletí, který je v meziroční perspektivě historicky rekordní – 7,8 procenta. Čekalo se ovšem o něco více. Neoptimističtější prognózy počítaly až takřka s desetiprocentním růstem. Například největší americká banka, JP Morgan, prognózovala expanzi 9,6 procenta. Prakticky všechny prognózující instituce – zpravidla domácí či zahraniční banky – předpokládaly růst převyšující úroveň osmi procent. V historii ČR dosud ekonomika rostla nejvýrazněji o 7,5 procenta, a to ve druhém čtvrtletí roku 2006.
Slabší než předpokládaný růst odráží pomalejší náběh ekonomiky, například v segmentu služeb, v době její jarního otevření. Zrcadlí ale především potíže, jimž čelí průmysl. Jedná se zejména o světovou přepravní krizi, post-pandemické narušení mezinárodních dodavatelsko-odběratelských řetězců a s tím související dramatický růst cen přepravních nákladů a vstupních materiálů, včetně například materiálů stavebních. Výpadky v dodávkách, včetně „čipového hladomoru“, letos omezují výrobu například v největších tuzemských automobilkách.
Ostatně, v pátek zveřejnily čísla ke svému ekonomickému výkonu ve druhém čtvrtletí největší ekonomiky EU. Zklamal výsledek Německa. Zato příznivá čísla vykázala italská, španělská nebo francouzská ekonomika. Německo doplatilo na to samé jako Česko, neboť je zrovna tak silně závislé na průmyslové výrobě a na mezinárodním obchodě. Zato země jako Itálie nebo Španělsko, jejichž ekonomika se více opírá o služby a turistický ruch, těžily ze svého post-pandemického otevření. A z návratu turistů.
Rekordní růst českého hospodářství je i tak „vodou na mlýn“ vládním stranám. Ty si páteční čísla velmi pravděpodobně zařadí do arzenálu předvolebních PR argumentů. Vězme ovšem, že rekordní růst je z velké části výsledkem loňského propadu. Loni ve druhém čtvrtletí, kdy vrcholil dopad pandemické situace na tuzemskou ekonomiku, se české hospodářství propadlo meziročně, tedy v porovnání se druhým čtvrtletím 2019, o takřka jedenáct procent. Na úroveň roku 2019 se tak česká ekonomika vrátí až v příštím roce. Za celý letošní rok ekonomika vykáže nejspíše růst 3,5 procenta.
Předvolební PR mašinérie vládních stran ovšem verdikt statistiků o historicky rekordním růstu ekonomiky jistě ráda využije. To, že jde do značné míry o výsledek ponížené srovnávací základny loňského roku, je z hlediska PR totiž vlastně druhořadé.
Zatímco tedy rekordní růst české ekonomiky je do značné míry jen výsledkem použité statistické metodiky, kladoucí důraz na meziroční srovnání, o dalším zásadním zjištění z konce minulého týdne něco takového tvrdit příliš nelze. Tím zjištěním je rekordní spokojenost českých domácností s vlastní ekonomickou situací.
Z šetření agentury CVVM, která na přelomu letošního května a června oslovila takřka tisícovku respondentů, vskutku plyne, že tuzemské domácnosti vychází se svými příjmy nejlépe v historii sledování, tedy od začátku tohoto milénia. A také to, že v posledních dvanácti měsících čelil velmi obtížné finanční situaci historicky nejnižší podíl tuzemských domácností. V neposlední řadě pak z šetření plyne i to, že historicky nejnižší podíl českých domácností sdílí subjektivní pocit chudoby.
Je takřka k nevíře, že domácnosti v ČR jsou tak historicky nejspokojenější s vlastní finanční situací zrovna v době, kdy česká ekonomika prochází či se čerstvě zotavuje ze svého historicky rekordního propadu. Zásadní podíl na takovém výsledku má ochota naší i zahraničních vlád zachraňovat hospodářství, jeho zaměstnanost a poptávku, a to ovšem za cenu enormního nárůst zadlužení. Nárůst dluhu zkrátka umožnil vyhladit propad ekonomky, resp. ztlumil nepříznivý dopad tohoto propadu na trh práce, zaměstnanost a celkovou poptávku.
České ekonomice zkrátka v čase pandemie pomohly programy jako Antivirus, kompenzační bonusy, odklady splátek dluhu či výhodné půjčky. A hlavně dluh, který to vše financoval a financuje. Dluh však představuje jen budoucí daně. Nikdo jiný než daňový poplatník jej splácet nebude, politici sami žádné peníze nevydělávají – i je platí daňový poplatník.
Vládní politici nepochybně dosáhli svého. Dosáhlo svého, neboť sdílí krátký horizont výhledu. Zajímá je vlastně jen čas „do voleb“. A v tomto čase už k žádnému ekonomickému otřesu s největší pravděpodobností nedojde. Zda bude mít enormní nárůst zadlužení své dlouhodobé neúnosné náklady, se teprve uvidí. Nynější politiky to ale až tak moc zajímat nemusí.
Rekordní spokojenost obyvatel ČR s vlastní finanční situací, kterou navíc ještě vykazují v době rekordního propadu celé ekonomiky, je opravdu silným PR argumentem vládních stran. Z krátko- a střednědobého úhlu pohledu lze napadnout jen stěží. Vláda mohla z této perspektivy jen těžko zvolit účinnější postup. Paradoxně se tak Češi cítí za posledních skoro dvacet let ekonomicky nejzajištěněji v objektivně nejméně příznivé době.
Dluh zkrátka dělá divy a lze si jen přát, aby se nedivily také budoucí generace, až jej budou splácet.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
