Americké hospodářství zpomaluje a svět se začíná obávat pádu na druhé dno. TÝDEN v uplynulých dnech hovořil na toto téma s prominentními americkými ekonomy. Další recese podle nich spíše nehrozí, vidí ale jiné problémy.
Globální ekonomické oživení se zadrhává. Ve druhém čtvrtletí sice prudkým zrychlením růstu zazářila Evropská unie v čele s Německem, klíčovým obchodním partnerem České republiky, ale zpomalily tři největší světové ekonomiky, tedy USA, Čína i Japonsko. Dá se předpokládat, že v nadcházejících kvartálech zpomalí i Evropa, jež přirozeně není imunní vůči vývoji na ostatních světových trzích.
Chce to více stimulů
Ve Spojených státech, vedoucí globální ekonomice, vyvolávají nová data mezi ekonomy diskusi o správnosti léčby dopadů finanční krize. Zjednodušeně se dá říci, že proti sobě stojí dva tábory: jedni, kteří soudí, že vládní zásahy a stimulační opatření – zejména prezidenta Obamy – jsou od počátku chybné, přičemž nyní se ukazuje jejich neúčinnost, a druzí, kteří naopak míní, že takových stimulací musí přibýt.
„Rád bych viděl více stimulů,“ říká William Baumol, emeritní profesor ekonomie Newyorské univerzity. „Problém je s Kongresem, který velmi usiluje o to, aby se výdaje snížily.“ Podle Baumola brání novým podnětům zejména republikáni, kteří prý přitom finanční krizi v době vlády George Bushe zapříčinili, a to v prvé řadě snížením daní nejbohatším. „Známe z historie případ Rooseveltovy administrativy, která prováděla účinnou stimulační politiku mezi léty 1933 a 1937, kdy podporovala investice správným typem výdajů. Ale v roce 1937 začala usilovat o vyrovnaný rozpočet, a nezaměstnanost opět začala růst,“ varuje osma-osmdesátiletý Baumol.
Je ovšem otázka, do jaké míry je srovnání s krizí třicátých let namístě. „Pokles výkonu ekonomiky a růst nezaměstnanosti byl během současné recese mírně citelnější než při recesích uplynulých padesáti let, ale mnohem, mnohem slabší než v letech třicátých,“ uvádí Robert Higgs, přední světový hospodářský historik a člen Independent Institute.
Podobně hovoří i Harry Markowitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1990 a průkopník moderní teorie portfolia. „Když se podíváte na data, na roční výnosy akcií velkých společností, zjistíte, že rok 2008 nebyl nijak extrémně zlý,“ ohlíží se za děním na finančních trzích. Rok 2008 se podle něho, co se týče akciových výnosů, dělil o druhé místo mezi nejhorším léty, a to počínaje rokem 1926, odkdy záznamy vyhodnocuje. V poklesech tak nepřekonal nejhorší roky v dějinách burzy.
Měly zbankrotovat
Higgs je jedním z těch, kteří jsou přesvědčeni, že Americe by více prospělo, kdyby se vláda ekonomiku nesnažila stimulovat. Neměla prý dokonce ani zachraňovat investiční banky a další finanční instituce (Bear Stearns, AIG), jejichž problémy krizi odstartovaly. „Vláda neměla sanovat žádnou z těch firem,“ říká. „To, že pád velkých společností představuje systémové riziko, říká jen vláda a část ekonomů. Já osobně myslím, že celá ta myšlenka systémového rizika je extrémně spekulativní.“ Stále neutěšený stav americké ekonomiky tedy podle něho není výsledkem nedostatečného množství stimulů, jak míní Baumol, ale naopak plyne z toho, že jich je až příliš.
Zabránit opakování finanční krize má i nová reforma finančních trhů z pera zákonodárců Chrise Dodda a Barneyho Franka. Prezident Obama ji jako zákon podepsal koncem července, ale ekonomové zatím příliš netuší, co si od ní slibovat. Bude prý hodně záležet na tom, jak si opatření, jež obsahuje, interpretují sami regulátoři. Markowitz se domnívá, že ač reforma čítá více než dva tisíce stránek, neřeší klíčovou příčinu krize, jíž byla snaha americké vlády, aby co největší počet Američanů bydlel „ve vlastním“. Proto schválil Kongres zákon Community Reinvestment Act, který banky nutil, aby na bydlení půjčovaly i těm, kteří si je nemohli dovolit. Stejný účel měly plnit i hypoteční agentury Fannie Mae a Freddie Mac. „Nic z toho nová reforma neřeší,“ tvrdí Markowitz.
Hrozí nižší mzdy
Velkým problémem zůstává nezaměstnanost. Polovina z patnácti milionů nezaměstnaných Američanů je bez práce déle než šest měsíců to je nejvyšší úroveň dlouhodobé nezaměstnanosti od čtyřicátých let, kdy administrativa začala tato data sledovat. Čtvrtina nezaměstnaných je pak bez zaměstnání déle než rok.
Podle některých ekonomů to může znamenat i skutečnost, že si Američané navykli na příliš vysoké mzdy, jež si prostě ekonomika v tuto chvíli nemůže dovolit. „Pokud se bude nezaměstnanost pohybovat delší dobu kolem úrovně deseti procent, je jasné, že reálné mzdy musejí klesnout,“ říká Arnold Harberger, emeritní profesor ekonomie Kalifornské univerzity v Los Angeles a duchovní otec Pinochetových reforem v Chile v 70. a 80. letech. Problémem, říká, je to, že lidé jsou velmi neradi, když jim snižují platy. „Mně samému letos univerzita snížila mzdu o deset procent. Vží-vám se tak do úvah lidí a jistě jich v současnosti není málo -, kteří nevědí, proč se tak děje, proč se mzda snižuje právě jim, proč o tolik, zda je zaměstnavatel neždímá a neškudlí na nich, nebo zda jej k tomu vedou objektivní důvody.“
Podle Harbergera tak v případě setrvalé, zhruba desetiprocentní nezaměstnanosti bude lepší, když se mzdy sníží prostřednictvím růstu cenové hladiny než jejich přímým snížením. Jinými slovy: bude lepší, když mzdy zůstanou nominálně stejné, přičemž ovšem dojde ke zdražení zboží a služeb v ekonomice. Tím to u veřejnosti vyvolá mnohem menší nevoli a odpor, řada lidí to přijme jako nutný fakt a zbytek to ani nezaznamená.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
