Burzy se dnes dost možná pořádně otřesou. Americká centrální banka – Fed – dá světu vědět, jakou cestou se bude ubírat její měnová politika. Je v pasti. Na jednu stranu by měla vyslat jasný signál, že nejvýraznější inflaci v USA za posledních takřka 40 let opravdu nehodlá tolerovat. Na stranu druhou platí, že aby tak učinila věrohodně, musí signalizovat takové kroky – takové utažení své extrémně expanzivní měnové politiky –, které snadno vženou burzy celého světa do paniky.
Tlak na Fed přitom sílí. Jeho někdejší představitel Kevin Warsh jej má za „hlavního viníka inflace“. Larry Summers, exministr financí USA, je zase přesvědčený, že Fed to už „zbabral“, pročež způsobí trvalejší čtyřprocentní a vyšší inflaci. Vlivný analytik finančních trhů Mohamed El-Erian soudí, že označení inflace za přechodnou představuje nejmylnější vyhodnocení situace v celých více než stoletých dějinách Fedu; banka by prý dnes měla proti inflaci neprodleně zakročit. Nejde jen o ekonomickou debatu. Popularita prezidenta Joea Bidena se řítí k zemi, z velké části právě kvůli nebývalému růstu hladiny spotřebitelských cen.
Zloba americké veřejnosti dopadá na Bílý dům coby symbol správy věcí veřejných. Hlavním viníkem je ale opravdu Fed, jak praví Warsh. Ten zdůrazňuje, že pokud by centrální banka vypnula svůj program kvantitativního uvolňování (nákupu aktiv v čele s vládními dluhopisy za nově vytvářené miliardy dolarů) už před několika čtvrtletími, mohla nyní vmanévrovat ekonomiku k měkkému přistání. Takto však bude nejspíše pořádně tvrdé.
Připomíná to dění roku 1965, kdy Fed jako donedávna neměl ještě důvod moc se inflací znepokojovat. Jenže tehdejší administrativa mohutně navýšila výdaje na válku ve Vietnamu. Zmohutnila celkovou poptávku a růst cen se trvaleji uhnízdil v mysli řadových Američanů – začali čekat vyšší a vyšší ceny a žádat vyšší a vyšší mzdy. Po letech stagflace, umocněné ropnými šoky, se inflaci podařilo zkrotit teprve na přelomu 70. a 80. let, za cenu dvojciferné míry nezaměstnanosti.
Podstatou řady závažných ekonomických problémů jsou také dnes centrální banky, resp. jejich asymetrická měnová politika. Asymetrie spočívá v tom, že měnovou politiku příliš lehkovážně uvolňují a příliš těžkopádně utahují. Přílišným uvolněním měnové politiky otevírají politikům dveře k dalšímu snadnému zadlužování. Kypící dluh – a nejen veřejný – pak znesnadňuje utahování měnové politiky. S utahováním totiž hrozí otřesy finančních trhů nebo právě růst nezaměstnanosti či vzestup rizika bankrotu celých států.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Slovensko má nejvyšší inflaci za sedmnáct let, ale Evropská centrální banka mu drží úrokovou sazbu na nule, přičemž ještě měnové podmínky uvolňuje dvěma programy kvantitativního uvolňování. Jde o značný hazard. ECB však s navýšením sazeb otálí, neboť nechce přiblížit bankrot předlužených zemí, jako je Řecko či Itálie.
Ekonomové ve svých modelech, jež používají centrální banky, často mlčky předpokládají, že centrální bankéř je „robot“, který je zcela imunní vůči politickému nebo společenskému vlivu. Není. Centrální bankéř nejen že není robot, ale je to do značné míry politická figura – správce věcí veřejných. Mínění veřejnosti mu nemůže být a není lhostejné. Je třeba, aby s tím modely do budoucna počítaly. Aby počítaly s asymetrií; s tím, že (populární) uvolňování jde bankéři až moc snadno, zato v (nepopulárním) utahování je až moc klopotný.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
