Zahraniční firmy, které v Česku investují do zdejších podniků, loni na těchto investicích vydělaly sumu bezmála 420 miliard korun. Ještě v roce 2006 byl tento jejich výnos pouze poloviční. I v období finanční krize a letech, která po ní následovala, tedy Česko vydatně upevnilo pozici atraktivní investorské lokality, která cizincům (nebo i Čechům sídlícím v cizině) vydělává značné finanční sumy. Ty je pak mohou použít v zásadě buď na reinvestice, nebo si je ve formě dividend vyvést „za kopečky“ či „za moříčko“, tedy zpravidla do své domoviny či vybraného daňového ráje. Loni takto na investicích odteklo zhruba 257 miliard korun. Reinvestovalo se necelých 150 miliard. Zbytek do zmíněných 420 miliard tvoří výnos ve formě úroku z úvěrů poskytovaných v rámci nadnárodních společností.
Do „echtovních“ daňových rájů, jako jsou karibské ostrůvky, na dividendách loni odtekl jen zlomek z výnosů z výše uvedených investic, a sice zhruba 191 milionů korun. Největší objem dividend odtekl do Německa, Lucemburska a do Nizozemska. Přitom jak Lucembursko, tak Nizozemsko lze považovat za svého druhu daňové ráje také. Do těchto dvou zemí v roce 2018 odplynulo na dividendách z investic v českých firmách bezmála 89 miliard korun. Více než 5,5 miliardy pak skončilo na Kypru. To je také oblíbený daňový ráj. To už je tedy skoro sto miliard dividend, které odtekly do některého z daňových rájů.
Stabilní právní prostředí
Ovšem Nizozemsko, to nejsou žádné Kajmanské ostrovy nebo Belize. Není daňový ráj jako daňový ráj. Nizozemsko je z hlediska investorů lákavým místem umístění sídla ani tak ne pro úroveň své daňové sazby, ale kvůli stabilnímu a velice funkčnímu právnímu prostředí. Investor, který se rozhodne sídlit právě v Nizozemsku, se může spolehnout třeba na to, že jeho investice bude v případě sporu velmi dobře ochráněna.
Jedním z nejprověřenějších způsobů, jak „korigovat“ odliv dividend z Česka, je právě „stát se Nizozemskem“. Nebo alespoň „Nizozemskem střední a východní Evropy“. Střednědobě a dlouhodobě by zkrátka mohlo být Česku ambicí právě vytvoření stabilního a mezinárodně vysoce uznávaného právního prostředí, které by vyhledávaly zahraniční firmy. Pokud se navíc podaří takzvaně mobilizovat český kapitál, bude vyhráno. Kapitálově silné české firmy pak budou mnohem častěji než dnes expandovat do zahraničí a přivážet odtamtud dividendy. Cílem zkrátka vlastně ani nemusí být to, abychom současný odliv dividend omezovali. Stačí, když české podniky rapidně navýší jejich příliv. A že je v tomto ohledu kam navyšovat. Vždyť loni příliv dividend českých podniků z jejich investic v zahraničních firmách představoval jen zhruba deset miliard korun.
Pochopitelně, kvalitní právní prostředí ani zásadní mobilizace českého kapitálu neproběhnou přes noc. Politici by však měli tyto dlouhodobé cíle upřednostnit před líbivými cíli krátkodobými, které jsou ovšem už střednědobě kontraproduktivní. Jedná se například o momentálně opět resuscitovaný návrh zvláštní bankovní daně. Sociální demokraté říkají, že by tato daň mohla vynést jedenáct miliard korun. Nezapočítávají ale náklady.
Tím prvním je to, že banky přesunou břímě daně na klienta. Nejčastěji ve formě vyšší úrokové sazby úvěru. Jako třeba v Německu. Tam zavedli bankovní daň v roce 2011 a banky, které jí byly zatíženy, zvýšily sazbu úvěru průměrně o 0,14 procentního bodu, jak zjišťuje studie ekonoma Ulricha Haskampa. Nemusí se to zdát tolik, ale tisíckrát nic… Známe to. Zkrátka a dobře, za bankovní daň zaplatí nakonec řadový občan ve formě hůře dostupného úvěru či kvůli tomu, že se zbrzdí kola ekonomiky. To je zbytečně velká cena za výnos jedenácti miliard korun, která je tak jako tak příliš malá na to, aby situaci s odlivem dividend – jejichž objem je o řád výše – uspokojivě řešila. Takto závažná věc, jako je odliv stovek miliard korun, se prostě musí řešit systémově, nikoli potenciálně kontraproduktivním „záplatováním“ tu z toho, tu z onoho.
Nenásledováníhodný příklad
Rumunský příklad z minulého týdne ukazuje, jak bankovní daň zbytečně škodí. Vláda v Bukurešti se rozhodla pro snížení bankovní daně, jejímž zavedením loni koncem roku šokovala finanční trhy. Opatření pomohlo seslat rumunské akcie a rumunskou měnu do historických nížin. Ratingová agentura Standard & Poor’s dokonce zvažovala snížení výhledového hodnocení úvěruschopnosti země. Zhoršení ratingu znamená ve finále zdražení obsluhy vládního dluhu. Rumunsko si zkrátka poškodilo svoji pověst, což zemi může dlouhodobě poškodit, takže výnos z daně nakonec bude nižší než její celospolečenské (nejen vládní) náklady.
Kéž bychom se snažili korigovat situaci s odlivem dividend mnohem spíše následováním příkladu nizozemského než rumunského.
Česko by mohlo mít ambici vytvořit stabilní a mezinárodně vysoce uznávané právní prostředí, které by vyhledávaly zahraniční firmy
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
