Bude prezident Pavel vetovat „balíček“?

Tento týden začíná Sněmovna projednávat takzvaný konsolidační balíček. Prezident Petr Pavel do jednání o něm nehodlá vystupovat, počká si na výsledek. A když by balíček – jenž je zatím spíše balíčkem daňovým než konsolidačním – neozdravoval veřejné finance, pokud by nevedl ke snížení deficitu státního rozpočtu, nebo pokud by ve výrazné míře dopadal na lidi, kteří už dnes mají sociální potíže, prezident by jej vetoval.

Podmínky pro vetování jsou ale prezident stanovuje natolik obecně, že je možná přehršel jejich výkladů. Prezident se tak trochu dopouští toho, co vytýká vládě. Ta podle něj nebyla schopná od počátku dát na stůl jasná a srozumitelná čísla, ze kterých by se mělo vycházet. Prezident zase nedává na stůl jasnější a srozumitelnější podmínky, za nichž by balíček vetoval.

Například mohl konkretizovat pásmo deficitu, které je pro nej ještě – přinejhorším – přijatelné. Takto to může vypadat, že mu postačí, když pro příští rok vláda navrhne schodek nižší než 295 miliard, což je jeho zatím letos plánovaná nejvyšší možná úroveň. Znamená to tedy, že prezidentovi postačí, když vláda uplatněním opatření z balíčku stlačí příští rok deficit, dejme tomu, na 280 miliard korun? Vždyť i to bude představovat snížení deficitu, alespoň tedy čistě nominálně. A to tím spíše, že vláda ještě letos bude velmi pravděpodobně nucena přistoupit k novelizaci rozpočtového zákona a zvednout úroveň letošního schodku ze zmíněných 295 miliard na nějakou vyšší úroveň, třeba 350 miliard.

V takovém případě by pak prezidentovi k nevetování balíčku mohlo – hypoteticky – stačit třeba jen to, že příští rok povede ke schodku nižším než těchto 350 miliard. Už tedy třeba 340 miliard by mu tak postačovalo. Což ale již samozřejmě neznamená konsolidaci veřejných financí, jak ji vládní strany slibovaly.

Z vládních míst zaznělo v poslední době několik cifer týkajících se možné výše schodku pro příští rok. Ohraničují je hodnoty 210 a 270 miliard korun. Pokud se do nich vláda „vejde“, první prezidentova podmínka k nevetování bude podle všeho splněna. Schodek se mírně sníží, půjde tedy o nepatrnou „konsolidaci“ rozpočtu, přestože ovšem fakticky se razantní snížení nominální výše schodku konat nebude.

A co podmínka druhá? Tedy aby balíček výrazně nepříznivě nedopadal na ty socioekonomické skupiny obyvatelstva, které již dnes čelí potížím. Ale které skupiny tím prezident míní? Kdo má podle něj dnes potíže? Jsou to třeba důchodci? Pokud by ale mínil, že to jsou důchodci, zřejmě by vládě zjara svým podpisem neposvětil seškrtání mimořádné valorizace penzí. Z toho lze usuzovat, že prezident zrovna právě důchodce nepovažuje za natolik sociálně zranitelné, aby kvůli případným negativním dopadům na ně balíček vetoval.

Mohou to tedy být samoživitelé? Dlouhodobě nezaměstnaní? Či takzvaná pracující chudoba? Opět: nic konkrétnějšího od prezidenta nevíme.

Nutno ve prospěch vlády říci, že balíček sestavovala tak, aby žádnou ze socioekonomických skupin nijak zásadněji nepoškozoval. Od řady socioekonomických skupin si prostřednictvím zvýšení daní či odvodů nebo prostřednictvím zrušení slev na dani „něco bere“, ale nikdy ne nějak moc; nikdy si nebere tak moc, aby to dané skupině opravdu citelně snížilo životní úroveň.

Vždyť uvažme jen to, že ze všech opatření balíčku v oblasti daňových nebo odvodových změn je tou s největším očekávaným dopadem opětovné zavedení nemocenského pojištění zaměstnanců. Jenže tento krok má veřejným financím má přinést ročně navíc necelých 12 miliard korun. A to jde prosím, zopakujme, o položku s největším dopadem – tedy s nejvýraznějším plánovaným navýšením inkasa státu – ze všech daňových úprav balíčku, jak jsou vládou navrženy.

Nyní tuto sumu 12 miliard korun srovnejme s částkou zhruba 120 miliard, které by přineslo opětovné takzvané zavedení superhrubé mzdy. Pokud by se tedy zdanění zaměstnanců vrátilo tam, kde bylo před rokem 2021. Vskutku, největší daňová změna v nyní předkládaném balíčku má jen desetinový dopad oproti zrušení superhrubé mzdy!

Těžko tedy bude moci prezident Pavel argumentovat, že byť jen jediné opatření balíčku kohokoli výrazněji poškozuje.

I zde, při stanovení této podmínky, zdá se, tedy prezident hovoří nejen povšechně a obecně, ale zároveň tak, jako by už nyní tušil, že její splnění vládě problém činit nebude – a vlastně ani nemůže. Navržený balíček totiž prostě objektivně nemá zásadnější dopad na žádnou ze socioekonomických skupiny obyvatelstva, přestože například odbory se snaží tvrdit opak. Jenže vzpomeňme, jak dopadly červnové odborářské demonstrace proti balíčku. Fiaskem. Přišly na ně desítky, přinejlepším stovky lidí. I řadoví odboráři zjevně tuší to, co prezident: balíček je ve skutečnosti tak měkký, že přes veškeré mediální „haló“ kolem něj ve skutečnosti nikomu životní úroveň výrazněji nesníží.

Prezident se tedy vlastně jen veřejnosti snaží „vyslat signál“, že je ve vztahu k vládě jejím hlasem – hlasem veřejnosti. K tomu však slova nepostačí. Bude třeba činů. Pokud prezident chce, aby jej veřejnost vnímala jako svůj hlas, bude muset být konkrétnější – a tím pádem vyvíjet na vládu hmatatelnější tlak. A hlavně se bude muset do sporu s vládou dostat, tedy k vetování se vskutku odhodlat. Nemusí to být zrovna v souvislosti s balíčkem. Ale čím déle bude prezident pouze dělat „bububu“, aniž by pak tu či onu legislativu vetoval, tím nižší budou jeho šance, že jej veřejnost bude jako svůj hlas vnímat. Vzpomeňme, že už ve věci zmíněného seškrtání mimořádné valorizace se z prezidentových vyjádření mohlo zdát, že i svým činem vystoupí proti němu, leč nakonec tak neučinil.

Bude-li jednou ovšem prezident něco zásadnějšího vetovat, a zejména pak v ekonomické a sociální oblasti, bude se muset rozhodnout, hlasem jaké veřejnosti – které její části – chce být. Pokud by nyní – čistě hypoteticky – vetoval balíček s tím, že málo, pokud vůbec ozdravuje veřejné finance, postaví se na stranu té části veřejnosti, jež žádá razantnější škrty a razantnější konsolidaci. Tím pádem si ale proti sobě postaví tu (jinou) část veřejnosti – třeba důchodce –, která už teď míní, že vláda se „hojí“ na ní. Protože další škrty, které by vetováním prezident fakticky žádal, mohou znamenat další zátěž na vybranou socioekonomickou skupinu (nebo skupiny). Pocit této skupiny (či skupin), že prezident Pavel je jejím (jejich) prezidentem, pak nutně oslábne.

Pro prezidenta je tak z více důvodů nejpohodlnější balíček nakonec prostě podepsat. Jeho obecné formulace, které zatím v dané věci vypustil, mu k tomuto podpisu zjevně už nyní připravují půdu. I když na část veřejnosti mohou působit tak, že prezident vládě nic zadarmo nedaruje a že skutečně koketuje s myšlenkou vetování balíčku.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin