Ve středu eskalovalo hned několik napjatých mezinárodních vztahů. Vyhrocení každého jednoho z nich má přitom potenciál vážně ochromit světový ekonomický růst. Brusel hrozí Římu, Peking Washingtonu a Washington spojencům v Berlíně, Paříži a Londýně. Atmosféra ve světě je po dnešku opět o něco vyhrocenější, což „odnese“ i Česko.
První takovou tenzí, z globálního hlediska ještě nejméně závažnou, je tedy napětí mezi Římem a Bruselem. Cena pojištění proti bankrotu italských veřejných financí dnes vzrostla na nejvyšší úroveň od letošního února a blíží se úrovním ze sklonku loňského roku. Tehdy vrcholila rozmíška mezi Římem a Evropskou komisí ohledně tempa snižování italského dluhu. Evropské komisi se zdálo nedostatečné, což je opět případ i současnosti.
Evropská komise dnešním dopisem žádá Řím o vysvětlení zhoršení stavu veřejných financí. Takové procedura nastává tehdy, když veřejný dluh členské země převyšuje úroveň 60 procent hrubého domácího produktu a zároveň není uspokojivě snižován. Veřejná dluh Itálie činí 132 procent HDP. V krajním případě může být Řím sankcionován pokutou 3,5 miliardy eur. Jednalo by se o první takovou pokutu, kterou kdy Brusel některé ze členských zemí EU udělil.
Řím se ovšem cítí posílen výsledkem víkendových eurovoleb. Vicepremiér Matteo Salvini v nich upevnil svoji pozici na italské politické scéně, když jeho antisystémová Liga jasně zvítězila se ziskem více než 34 procent hlasů, což je ještě víc, než kolik jí přisuzovaly odhady.
Na sklonku loňského roku přitom zmíněná rozmíška mezi Římem a Bruselem na čas utichla, když Itálie učinila ústupky v podobě částečného snížení výdajů. Eurovolbami posílený Salvini se ale nyní zaklíná, že při sestavování rozpočtu na příští rok už neustoupí. Má za to, že v eurovolbách dostal od voličů zcela nezpochybnitelný mandát k tomu, aby zcela překreslil parametry italských veřejných financí. Současný tlak Bruselu podle něj totiž vede k nezaměstnanosti a špatné náladě v celé italské ekonomice.
Současně eskaluje napětí mezi Spojenými státy a Čínou. Čínský tisk dnes varuje, že Peking je připraven použít takzvané prvky vzácných zemin – neboli vzácné kovy – jako zbraň v obchodní válce s USA.
Jde o sedmnáct prvků Mendělejovovy periodické tabulky prvků. Například větrné turbíny či elektrická vozidla potřebují ke své optimální funkčnosti prvky dysprosium a neodymium, tedy dva z kovů vzácných zemin. Z nich se vyrábí magnety, které jsou součástí potřebných motorů a generátorů.
Peking vzácné zeminy využil jako ekonomickou zbraň už v minulosti. V roce 2010, během sporu o ostrovy východně od Tchaj-wanu, Čína pozastavila vývoz vzácných kovů do Japonska a snížila příslušné exportní kvóty. V té době se Čína zodpovídala za 97 procent světové produkce prvků vzácných zemin, takže tím ochromila japonský technologický sektor.
Peking se ovšem s omezením vývozu prvků vzácných zemi také trochu „postřelil“. Zatímco v letech 2005 až 2010 spotřeba vzácných kovů vzrostla o více než čtvrtinu, v letech 2010 až 2015 poklesla o zhruba sedm procent. Odběratelé poznali, že Čína nemusí být vždy spolehlivým dodavatelem a že i oni se mohou stát obětí uplatňování jejích politických zájmů. A začali hledat cesty, jak snížit závislost na čínských vzácných kovech. V loňském roce už tak podíl Číny na světové produkci vzácných kovů činil „jen“ 71 procent.
I tak však čínské nerostné bohatství představuje její silnou kartu. Navíc čínské firmy expandují do světa, takže Peking získává kontrolu nad prvky, jichž doma sám moc nemá. Ať už jde lithium nebo kobalt. Čínské firmy dnes ovládají zhruba polovinu světové produkce lithia a i díky rozsáhlému vlastnictví kobaltových dolů v Demokratické republice Kongo kontrolují také přes 80 procent světové produkce kobaltových chemikálií. Ty představují důležitou složku lithium-iontových baterií, takže jsou prakticky nepostradatelné pro firmy jako Samsung nebo Volkswagen a vlastně třeba pro celý rozvoj elektromobility.
Jestliže Čína použije nerostné bohatství (ať už své či to, které ovládá v jiných zemích) jako zbraň obchodní války, okolní svět se zřejmě naučí používat jiné výrobní metody. To ale nebude hned. Nelze vyloučit, že svět by mohlo potkat cosi obdobného jako při ropném embargu arabských zemí v 70. let.
V reakci na varování čínského tisku se dnes propadají evropské akciové trhy, panevropský index STOXX 600 ztrácí více než procento.
Aby toho nebylo málo, třetí zásadní tenzí, která dnes eskalovala, je ta mezi transatlantickými spojenci. Spojené státy pod hrozbou sankcí tlačí na Německo, Británii a Francii, aby se zřekly svého obchodování s Íránem. Jinak jsou připraveny uvalit sankce, spočívající v odříznutí od celého svého finančního systému, na kterýkoli subjekt, jenž s Íránem nadále obchoduje. Zmíněná trojice zemí letos v lednu dala vzniknout systému Instex, který umožňuje firmám obchodovat s Íránem bez nutnosti využít americký dolar nebo americké banky.
V tomto posledním případě je zvláště závažné to, že se přiostřuje napětí mezi spojenci v rámci NATO.
Celkově zmíněné eskalace dále přispívají k houstnutí napětí ve světovém obchodě i geopolitice. Touto houstnutí atmosféry, zejména bude-li trvat delší dobu, či se ještě zhoršovat, si již letos vybere daň v podobě ještě pomalejšího růstu světového ekonomiky, než jaký je nyní prognózován. A tím pádem i v podobě ještě pomalejšího růstu ekonomiky evropské a české, která je na plynulosti mezinárodního obchodu vysoce závislá.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
