Pro brexit hlasovali titíž lidé, kteří před 40 lety v referendu volili evropskou integraci Británie. Proč? Brexit je událost, která nepochybně vstoupí do dějin. Buď jako začátek konce Evropské unie, nebo jako spouštěč jejího zásadního přerodu. Podstatná část EU už nechce mít s evropským soustátím nic společného. To je pro Brusel tvrdá rána. A podle všeho přijdou další, ještě krutější.
„BREXIT JE JEN ŠPIČKA ledovce,“ prohlásil v reakci na referendum Alan Greenspan, někdejší šéf americké centrální banky. Ekonomika řady evropských zemí povážlivě koroduje už delší dobu, všímá si.
Loni se řešil „grexit“ čili vystoupení Řecka z eurozóny, letos brexit.
Co to bude příští rok? Další „-exity“, ať už s jakoukoli předponou, dříve či později přijdou. Důvod je prostý: stále kritičtější masa obyvatel Evropské unie nabývá dojmu, že jí EU více bere, než dává, a že ani vyhlídky nejsou lepší. Pokud by lidé tento pocit neměli, i sebeobratnější politický lhář a demagog uspěje je stěží.
KONEC RŮSTU BOHATSTVÍ
Proč jsou obyvatelé EU stále zřetelněji rozčarováni? Pokud půjdeme k podstatě věci, tak jednoduše z toho důvodu, že EU jako celek nevytváří dostatečné bohatství.
Z obecného hlediska je dlouhodobě jediným zdrojem bohatnutí růst produktivity čili růst hodnoty vyprodukované za jednotku času, třeba za hodinu, průměrným pracovníkem. Existují objektivní důvody, například stárnutí obyvatelstva a nízká porodnost, proč růst produktivity v Evropě osudově zpomaluje; tak, že v řadě zemí EU dnes po opravdu dlouhé době děti poprvé nemají zaručeno, že dosáhnou vyšší životní úrovně než jejich rodiče.
Pochopitelně, Evropa by stárla i bez Evropské unie. Stárnutí však zdaleka není to jediné, čím lze rostoucí rozčarování lidí z EU fundamentálně vysvětlovat. Stále problematičtější se zdá být klíčový symbol EU, jednotná měna euro.
„Vzájemný obchod libovolných dvou zemí, jež se připojí k měnové unii, se téměř zdvojnásobuje,“ hlásali v roce 2002 ve své studii ekonomové Andrew Rose a Reuven Glick. Studie se stala jedním z významných argumentů stoupenců eura, potvrzením, že uvedení jednotné měny už na přelomu milénia bylo správným krokem. Pokud by její závěry platily, dost možná by i Británie dnes eurem platila a žádný brexit by se nekonal. Jenže neplatí. Rose a Glick přiznávají fatální chybu. Své „mea culpa“ pronášejí na stránkách studie, kterou loni v září publikoval americký Národní úřad pro ekonomický výzkum.
Připouštějí, že v roce 2002 učinili zásadní chybu, když předpokládali, že na zjištěný závěr – tedy zdvojnásobení obchodu po vstupu do měnové unie – nemá vliv druh použitého výpočetního postupu. Když nově použili také jiné postupy, výsledek z roku 2002 to „rozhodilo“. Tak zásadně, že odevzdaně konstatují, „že alespoň trochu spolehlivý odhad dopadu existence měnové unie na celkový vzájemný obchod je momentálně za hranicí našich schopností“. Přeloženo: mýlili jsme se před lety, nevíme nic nyní.
DLUŽNICKO-VĚŘITELSKÝ SPOLEK
Růst vzájemného obchodu podporuje růst produktivity. Z dějin dobře víme, že místa, v nichž se soustředil obchod, obchodní křižovatky, byla obzvláště bohatá. Bohužel, euro k tomuto bohatnutí nepřispělo tak, jak se předpokládalo. Jak předpokládali dokonce i někdejší roztleskávači eura z řad expertů. Ba co více, dnes se rostoucí počet ekonomů shoduje nejen na tom, že euro nenaplnilo očekávání, co se vlivu na vzájemný obchod týče, ale také na tom, že jednotná měna růst produktivity přímo podvazuje. Příkladem je jižní křídlo eurozóny.
Vezměme si třeba Španělsko. V letech před vyvrcholením finanční krize v roce 2008 tam masívně plynul kapitál z bohatšího, severního křídla eurozóny. Zhusta mířil do nemovitostního sektoru.
To je ale bohužel poměrně neproduktivní sektor. Překotně se stavěla golfová hřiště, přímořské resorty i vily. Nafukovala se realitní bublina, která vysávala zdroje – nejen finanční, ale i lidské – z jiných, produktivnějších sektorů ekonomiky. Kdejaký talentovaný Španěl šel pracovat do realit, poněvadž se tam dočkal vyšší mzdy – ale jen přechodně, díky nafukující se bublině. Když s příchodem finanční krize splaskla, zahraniční kapitál se zase masívně stáhl za kopečky, za Pyreneje, talentovaní Španělé přišli o práci a ze stavebních projektů zbyla torza. Ekonomka Gita Gopinathová z Harvardu spolu s kolegy proto v loňské studii může přesvědčivě konstatovat, že „jihoevropské země se po zavedení eura v roce 1999 potýkaly a potýkají s masívním přílivem kapitálu a nízkou produktivitou“. Konvergenční proces v rámci eurozóny totiž prý vede ruku v ruce s horšící se efektivitou umísťování kapitálu, tj. k popsanému nafukování bublin, a k souvisejícímu poklesu celkové produktivity států, jako jsou Španělsko, Itálie či Portugalsko.
Jinými slovy, kvůli euru jsou státy jižního křídla eurozóny chudší, než by byly bez něj.
Právě i na to naráží Greenspan, když hovoří o brexitu jen coby o špičce ledovce. Pokračuje: „Brexitem nic nekončí, Evropu čeká celá řada dalších ran. Vždy jsem se domníval, že na ně jednou dojde, už jakmile bylo euro zavedeno. Euro představuje velmi vážný problém, protože vede k tomu, že severní křídlo eurozóny a Evropská centrální banka financují jižní křídlo.“ Z eurozóny se stal dlužnicko-věřitelský spolek, jenž se stále zřetelněji snaží zpěčovat ekonomickým zákonitostem.
ACH, TI DŮCHODCI
V Anglii si všimli v kritické míře jako první, že se eurozóna dostává do slepé uličky. Není náhodné, že právě v této kolébce kapitalismu, kde velmi dobře vědí, že ekonomickým zákonitostem nelze vzdorovat věčně a že takové vzdorování je obrovsky nákladné a plýtvavé.
Slýcháme nyní často, že o brexitu rozhodli zpátečničtí zápecníci z řad anglických penzistů. Že poškodili mladé. To je úsměvné. Byli to tito dnešní důchodci, kteří v referendu v roce 1975 podstatným způsobem přispěli k tomu, že se Spojené království zapojilo do evropského integračního procesu. Vnímali tehdy formující se jednotný vnitřní trh jako nesmírně perspektivní, jako zdroj růstu produktivity a bohatství. Už jej tak nevidí. Lépe řečeno, registrují, jaký balast se nabalil na nepochybně výtečnou myšlenku ekonomického, obchodního a finančního propojení Evropy. Přebujelé přerozdělování, dusivá regulace, neschopnost řešit zásadní výzvy typu migrační krize.
Brusel a jeho fanoušci by měli brát verdikt „anglických důchodců“ vážně, ne jej povýšenecky bagatelizovat nebo nad ním pokrokářsky ohrnovat nos. Měli by se vrátit v čase, do roku 1975, a zamyslet se nad tím, proč titíž lidé, jimž tehdy myšlenka evropské integrace konvenovala, se nyní otáčejí k EU zády.
Pokud si z jejich verdiktu nevezmou ponaučení a EU se příslušným způsobem zásadně nepřerodí, brzy to nebudou už jenom angličtí důchodci, kdo se otáčí zády, a brexit opravdu vstoupí do učebnic dějepisu jako začátek konce Evropské unie. Jako začátek konce projektu, který po sobě zanechá zúčastněné státy rozvrácené a výrazně chudší, než by byly, pokud by žádná EU nikdy nevznikla.
Vyšlo v Reflexu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
