Pomoc, krize nás dusí, volají malé a střední české podniky. Vládní záchranné balíčky nefungují, dodávají jedním dechem. Bodejť, dalo by se říci. A poukázat třeba na studii ekonomů Johna Landona-Lanea a Petera Robertsona. Ti v roce 2002 zkoumali ekonomická data za uplynulé století pro sedmnáct zemí OECD; shrnují, že „vyjma období kolem druhé světové války neexistuje pro žádnou z daných zemí důkaz o vlivu národních ekonomických politik na dlouhodobé míry růstu. Míry růstu jsou určovány mezinárodními faktory a nereagují na národní politiky, a to platí zvláště pro malé země.“ Jinými slovy, vlády nevládnou mocí povzbuzovat národní ekonomiky tak, aby dlouhodobě rostly. A to platí tím spíše pro malé otevřené ekonomiky typu České republiky. Možná je mohou jednorázově „nakopnout“ (například napumpováním peněz), ovšem nebude-li dalšímu růstu přát mezinárodní hospodářská situace, nakopnutí bude k ničemu (a napumpované peníze přijdou vniveč, tudíž dluh státu naroste zcela zbytečně). Chlácholivé a rádoby optimistické proklamace českých vládních představitelů, zakládání nejrůznějších NERVů, ale i stížnosti opozice na jejich pomalost a bezzubost v boji s krizí jsou tak čistě jen součástí politického marketingu té či oné partaje a předvolebního boje bez jakékoli reálné podstaty. Z krize zemi nevytáhne – a její dopady nezmírní – ani Topolánek, ani Paroubek, ani Fischer; mnohem více pomůže zastavení propadu amerického nemovitostního trhu, návrat důvěry na globální mezibankovní trh, návrat důvěry firem v investování či růst poptávky v eurozóně. Řečená studie zkoumala členské státy OECD, tedy nejvyspělejší země planety. Samozřejmě, třeba v případě států třetího světa mohou mít národně-specifické hospodářské politiky mnohem větší vliv na dlouhodobou ekonomickou výkonnost země, tedy její schopnost dohánět rozvinutá hospodářství. Ale v případě zemí, které už dosáhly určité úrovně vyspělosti a slouží více či méně jako standardní řečiště mezinárodním kapitálovým tokům, je možnost ovlivnit trendovou trajektorii ekonomické expanze „vlastními silami“ mizivá. To by – idealisticky – mohl být další argument pro výrazné zeštíhlení české vládní byrokracie: mnoho lidí z ministerstev financí či průmyslu a obchodu chodí do zaměstnání z dlouhodobého pohledu úplně zbytečně.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
