Když v roce 2014 Berlíňané v referendu rozhodovali, co s bývalým letištěm Tempelhof (poslední let odbavilo roku 2008), rozhodli se ponechat jej jako park a volnočasovou zónu.

Politici přitom zamýšleli na jeho čtvrtině nechat vystavět nové byty, včetně cenově dostupných. Berlíňané ale odmítli, a tak se město může chlubit třistahektarovým parkem (pro srovnání, celé Monako má 200 hektarů).

Poptávku po bydlení v německé metropoli umocňuje poptávka spekulativní. Tu ovšem výrazně živí extrémně uvolněná měnová politika Evropské centrální banky. Ta snižuje úrokové sazby úvěrů, včetně hypoték, a zároveň oslabuje euro, což německé nemovitosti zatraktivňuje v očích zahraničních investorů.

Horní limit pro výši nájmů

Zdražující berlínské nájmy jsou z podstatné části daní za jednotnou měnu a za záchranu Řecka, Itálie a spol., což jsou země, které by bez extrémně uvolněné měnové politiky ECB už zřejmě zbankrotovaly.

A konečně, roku 2015 se německá vláda snažila růst cen bydlení (nejen) v Berlíně omezit takzvanou brzdou nájemného. Horní limit pro výši nájmů ale odradil majitele nemovitostí od pronajímání levnějších bytů, protože zastropované nájemné nepokrylo náklady na jejich údržbu.

Raději byty pronajímají jen krátkodobě, za nezastropovanou cenu, a v mezidobí ponechávají prázdné.

Podstata problému ale bouřící se Berlíňany nezajímá. O vinících už má jejich „první signální“ dávno jasno. „Na tapetě“ jsou spekulanti a developeři.

Přitom klíčovými viníky drahých nájmů jsou Berlíňané sami, kteří odmítají novou výstavbu, a také slabé euro, tedy měnová politika Evropské centrální banky. A němečtí politici.

Odvysíláno na Českém rozhlase Plus.