„Tihle chlapci holt mají vánoce každý den,“ říká David DeBoskey, profesor financí na San Diego State University. Má na mysli prominentní americké bankéře, kteří si – krize nekrize – už zase vyplácejí kolosální bonusy, z nichž se ostatním lidem protáčejí panenky. Například zaměstnanci Goldman Sachs si loni přišli na závratných 21 miliard dolarů na odměnách. A jestliže si pětice nejvyšších šéfů banky vyplatila v předkrizovém roce 2007 celkem 322 milionů dolarů, zisky za rok 2009 jsou zase takové, aby si mohli vyplatit podobnou opět sumu. V roce 2008 přitom banku musela křísit americká vláda. I když představitelé Goldman Sachs dnes tvrdí, že vlastně žádnou pomoc nepotřebovali, že by finanční krizi přečekali i bez peněz daňových poplatníků. Na miliardové bonusy se těší i zaměstnanci dalších bank, například Morgan Stanley či investiční odnože banky JP Morgan Chase.
Bankéři vysoké odměny hájí. Prý zvyšují motivaci, ergo výkonnost pracovníků, ergo zisky banky, případně dividendy akcionářům. Nejnovější vědecké studie ale tento, na první pohled docela logický řetězec nepotvrzují, naopak jej vyvracejí. Kupříkladu kvarteto ekonomů v čele s profesory ekonomie Danem Arielym a Georgem Loewensteinem publikovalo roku 2005 pod hlavičkou Federální rezervní banky v Bostonu studii „Large Stakes and Big Mistakes“, v níž dospívají k závěru, že „vysoké úrovně odměn mohou mít zhoubné účinky na výkonnost pracovníků.“
Závratné odměny nejsou jenom záležitostí finančního sektoru, potažmo byznysu jako takového, leč i docela jiných sfér, třeba sportu a konkrétně fotbalu, připomínají autoři studie. Bonusy na mistrovstvích světa v kopané rostou progresivně s každým dalším kolem, do něhož se tým probojuje – a za titul shrábne vítězné mužstvo sladký extra bonus.
Odměny a bonusy jsou vypláceny na základě dvou klíčových předpokladů. První má za to, že pobídky, jež jsou odvislé od výkonu (například finanční odměny za vítězství ve fotbalovém zápase), zvyšují motivaci a vynaložené úsilí. Druhým pak ten, že zvýšená motivace ústí v lepší výkonnost.
První předpoklad je pečetěn výsledky téměř všech studií. Nepotvrzuje jej snad například jen chování taxikářů a jiných pracovníků, kteří si předem stanovují cíl, kolik musí za směnu vydělat. Je známým faktem, že taxikáři, když prší a je jich nejvíce třeba, jezdí méně než třeba během slunečného počasí. S prvními kapkami deště stoupá poptávka po jejich službách a oni tak rychleji naplní svoji „denní kvótu“. Místo aby dále jezdili v dešti a profitovali z rozmarů počasí, zamíří do tepla domovů. Výkonnost taxikářů tedy klesá (jezdí kratší dobu) tehdy, mohou-li potenciálně vydělat díky dešti za danou směnu více. Jak je však řečeno, taxikáři tvoří výjimku potvrzující pravidlo, tedy první předpoklad.
S druhým předpokladem – že zvýšená motivace zlepšuje výkonnost – to tak jasné není. To však ekonomům museli říci až psychologové, jak uvádějí autoři studie. Ekonomové totiž dlouho měli za to, že není co řešit, že motivovaní jsou prostě i výkonní. Psychologové ale znají situace, v nichž zvýšená motivovanost zhoršuje podaný výkon. Motivovanost totiž vytváří tlak, jenž může člověka nervovat, „roztřást“, což se neblaze podepíše na jeho výkonnosti. Takzvaný Yerkes-Dodsonův zákon, jejž oba psychologové formulovali už v roce 1908, totiž říká, že existuje optimální úroveň „nabuzení“ pro plnění daného úkolu, která však není ani příliš nízká, ale ani příliš vysoká.
Yerkes-Dodsonův zákon se v praxi projevuje například tehdy, je-li třeba splnit rutinní úkol. Ač jej člověk za obvyklých podmínek provádí téměř nevědomky, automaticky, při „více motivujících“ podmínkách – třeba při soutěži, při vědomí finanční odměny odvislé od jeho splnění, před obecenstvem – začíná často nad provedením původně již zautomatizovaného úkonu až moc hloubat, mění jej na úkon kontrolovaný, což ovšem vede ke snížení „kvality“ úkonu, tedy – z definice – k horší výkonnosti. Motivovanost může snížit výkon i prostřednictvím jiného kanálu. Zejména při plnění kreativních úkolů pouhé vědomí, že „teď jde o hodně (peněz)“ zaměstnává mysl člověka natolik, že se dumání nad svěřeným úkolem prostě nedostává dostatečné kapacity.
Autoři řečené studie jsou ekonomové, a tak zkoumali ony předpoklady ve světle pobídek (odměn) finančního charakteru. Vydali se „do terénu“ a na indickém venkově a na půdě dvou prestižních amerických univerzit provedli celkem devět experimentů – například her -, při nichž byla finanční odměna závislá na výkonnosti při plnění zadání. V osmi z těch devíti experimentů dospěli k závěru, že vyšší pobídky (odměny) zhoršují výkonnost.
Vysoké bonusy bankéřů nelze tedy již s přihlédnutím ke studii obhajovat tvrzením, že zvyšují jejich výkon. Naopak, podle všeho jej snižují. To by ostatně vysvětlovalo, proč po roce 2007, po roce rekordních bonusů, přišel rok krizový – pro bankovní a finanční sektor prý nejhorší od třicátých let.
Jak je možné, že si bankéři vyplácejí vysoké odměny, aniž je smysluplnost takového jednání objektivně obhájitelná? Odpověď na tuto otázku je již spíše spekulativní povahy*. Bankéři v kapitalistické společnosti prostě nejspíše oplývají značnou mocí a vlivem. Zcela legálně tak mohou vydírat zbytek společnosti, jak říká britský ekonom Chris Dillow. Bankéřská vlivová struktura je přitom chráněna důmyslnou ideologií, pokračuje Dillow, která, ač na ní může být špetka pravdy, je v souhrnu vlastně jen souborem odchylek od racionálního nahlížení a uvažování.
Mezi tyto odchylky patří například takzvané „mentální účetnictví“: bankéři prostě obří ztráty roku 2008 začleňují v mysli do mentální přihrádky s visačkou „zcela výjimečné“ a tváří se přitom, jako by se nechumelilo, jako by žádná krize nikdy nepropukla (proto představitelé Goldman Sachs nyní tvrdí, že pomoc vlády vlastně nepotřebovali). Skutečnost je jiná a patrně daleko horší, než jsou si však ochotni přiznat. Nassim Nicholas Taleb, autor bestselleru The Black Swan, například říká, že banky v průměru nevydělávají žádné peníze, neboť občasné kolosální ztráty (jež však „zatáhnou“ daňoví poplatníci) spláchnou veškeré zisky z předchozích let.
Další odchylkou od racionálního uvažování je přisuzování zásluh za úspěchy jedincům nebo skupině jedinců (bankéřů), a nikoli příhodným okolnostem situačního či třeba environmentálního rázu. Zisky bank – z nichž jsou vypláceny bonusy – jsou v současnosti spíše výsledkem politiky levných peněz centrálních bank, sanací či vládních záruk, a nikoli umu bankéřů.
Jak učí historie, šamani, šarlatáni, věštci nebo alchymisté si nikdy nežili špatně. Jejich patroni věřili, že vládnou nadpozemskými schopnostmi a poradí si s těmi nesložitějšími úkoly, dle čehož je honorovali. Jenže předpovídat budoucnost, léčit nevyléčitelné či měnit rudu ve zlato není jen složité, je to nemožné. „Dnes takhle honorujeme bankéře. Bankéři jsou šarlatáni naší doby,“ uzavírá Dillow.
*)Navíc to není jediná možná odpověď. Zcela jinou nabízí například Richard Epstein, profesor práva Chicagské univerzity, který bádá na pomezí práva a ekonomie. V rozhovoru s autorem blogu (teprve bude publikován) uvedl následující.
„S bankéřským povoláním jsou spojeny nemalé strasti. Zátěž na psychiku je v bankéřské branži enormní a kariéra trvá kratší dobu, než je tomu u mnoha jiných povolání. Ta práce není jednoduchá; mnoho z těch „extra peněz“ navíc na mzdách je ve skutečnosti kompenzací za útrapy s ní spojené. Kompenzace je za dvě věci: za stres a za krátkost kariéry.“
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
