Burzy zase po nějaké době padají, ale tím spíše by se centrální bankéři právě teď měli začíst do Shakespeara. Dost možná totiž zmařili to dobré, čeho dosáhli, když před lety zachránili svět před další velkou hospodářskou krizí.
„NEVÍM, až kam vám bystrý zor se daří: lepšího žádost dobré často maří,“ pronáší Vévoda Albanský v Králi Learovi. Kdo se nespokojí s dobrem a urputně chce víc, být lepší, přicházívá nakonec i o to dobré, co měl…
Hasiči v Yellowstonském národním parku o tom vědí své. Byli tak důslední v předcházení malým požárům, až připravili půdu – a to i doslova – pro plamennou živelní katastrofu takového rozsahu, který by byl bez jejich předchozí přičinlivosti nemyslitelný. Nespokojili se s „dobrem“ malých požárů, které ničí lesní podrost a mlází, a chtěli víc – les zcela bez ohně. Jenže právě podrost a mlází usnadňují šíření požáru, takže při souběhu nepříznivých okolností je takhle zaděláno na zkázonosnější tragédii.
Centrální bankéři, zejména ti američtí, se zase notně přičinili o to, že akcie rostou takřka nepřetržitě posledních devět let. Kdo začátkem roku 2009 investoval 10 tisíc korun zcela pasívně, takzvaně „do indexu“, konkrétně do celého indexu 500 největších amerických firem Standard & Poor‘s 500, ten má dnes přes 30 tisíc. Po zohlednění inflace. A po zohlednění historických propadů uplynulých dní. Bylo by to krásné, kdyby se tenhle růst opíral o opravdový ekonomický rozkvět, a ne tolik o snahu centrálních bankéřů mít se na dluh lépe a lépe ještě hned dnes.
TIŠTĚNÍ PENĚZ
Už koncem roku 2008 zahájila americká centrální banka program tištění peněz ve velkém. Centrální bankéři jsou na sousloví „tištění peněz“ hákliví, ale v zásadě je prováděli. A třeba jejich kolegové z Evropské centrální banky ještě stále provádějí. Za peníze vytvářené „z ničeho“, nejčastěji elektronicky, stisknutím klávesy, nakupují cenné papíry, hlavně vládní dluhopisy.
Koncem roku 2008 byla taková akce nutná. Celý finanční svět žil po velkolepém krachu investiční banky Lehman Brothers v panice.
Jedna banka nevěřila druhé, zdráhaly se půjčovat mezi sebou i firmám. Úvěrové toky zamrzly.
Centrální bankéři – na rozdíl od ko
A přece se tisknou dál…
merčních bank či firem – nechodí se svou kůží na trh. Nehrají s vlastními penězi, nejsou s nimi emočně spjati. Tisknou si je na základě monopolu, privilegia uděleného státem. Když zamrznou úvěrové toky a nikdo nevěří nikomu, jsou to tedy právě oni, kteří vstupují na trh a odkupují cenné papíry, o které na zpanikařeném trhu není zájem – nebo alespoň ne v takovém množství. Přitom zároveň stlačují úrokové sazby, což je nutná podmínka k rozmrznutí úvěrů. Už v roce 2009 díky tomuto zásahu bylo zřejmé, že svět do další velké hospodářské krize nezabředne.
S tímto „dobrem“ se však centrální bankéři nespokojili. Dalšími masívními odkupy dluhopisů uklidňují burzy dodnes, ačkoli ty již řadu let v žádné panice nejsou.
INDEX STRACHU
„Zklidnění“ burz vrcholilo loni.
Takzvaný „index strachu“ se propadl na své dějinné minimum. To ale jen právě proto, že se centrální banky staly součástí děje. Už dávno nezachraňovaly burzy před panikou, burzy zato uvěřily, že k žádné nečekané panice nemůže ani dojít. Zároveň však věděly, že centrální banky jednou scénu opustí a nechají je opět napospas živelnému, ale spravedlivému trhu. To je bohužel jeden z důvodů, proč se zvláště po roce 2008 moc neinvestuje. Investice si žádá dlouhodobou perspektivu – tedy výhled až za horizont, kdy už centrální bankéři fakt přítomni být nemusí. A co bude potom?
CHTĚLI VÍC A LÍP
Burzy posledních devět let rostou, ale je to do značné míry růst umělý a „koupený“. Za účelem jeho dosažení musely centrální banky natisknout tisíce miliard nových peněz. Centrální bankéři se nespokojili s „dobrem“ záchrany světa před krizí připomínající třicátá léta. Chtěli víc, chtěli líp. Dost možná i to, co by lépe obstaral samotný trh, pokud by jej nemanipulovali.
Burzovní otřesy uplynulých dní jsou závažným varováním, že za „koupený růst“ burz posledních devíti let ještě teprve zaplatíme.
Vyšlo v Reflexu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
