Trh dnes výrazněji nereaguje na včerejší večerní slova premiéra Andreje Babiše, který nezvykle apeloval na Českou národní banku, aby zatím nezvyšovala základní úrokové sazby. Měnoví obchodníci i po premiérově prohlášení stále sázejí na to, že ČNB zvýší základní sazbu čtyřikrát během nadcházejícího půldruhého roku. Očekávání tak citelného nárůstu základních úroků během období osmnácti měsíců měli naposledy před takřka deseti lety, v červnu 2011.
V zásadě to svědčí o tom, že trh míní, že tuzemská centrální banka se nenechá premiérovými slovy ovlivnit a případně sazby zvýší bez ohledu na jeho výrok, a to už velmi pravděpodobně ve druhé polovině letošního roku. Pokud bude ČNB postupovat v souladu s nynějším předpokladem trhu, evidentně bude zvyšovat sazby rychleji, než by odpovídalo premiérovu „doporučení“.
Vrcholní politici by se k takovým „doporučením“ centrální bance nejlépe neměli vůbec uchylovat. Pokud by jejich intenzita byla častější, mezinárodní investoři si je mohou vyložit jako vměšování vlády, odpovědné za rozpočtovou čili fiskální politiku, do politiky měnové čili monetární, kterou má v gesci centrální banka. Zřetelné oddělení těchto dvou domén, politiky fiskální a politiky monetární, je klíčovým atributem každé skutečně vyspělé ekonomiky. Budou-li o něm mít investoři pochyby, mohou ztratit část své důvěry v tuzemskou ekonomiku. To by se nakonec projevilo zhoršením ratingu dluhu České republiky, takže jeho obsluha by se vládě, resp. tedy daňovému poplatníkovi prodražila.
Výzvy politiků k centrální bance a její měnové politice, a tedy stírání hranice mezi fiskální a měnovou politikou tak nakonec může prostřednictvím zhoršení ratingu českou veřejnou kasu připravit o více, než kolik Babiš po ČNB žádá z jejího zisku. To je další nezvyklý premiérův včerejší apel. Babiš argumentuje, že ČNB by měla část svého zisku odvést do státního rozpočtu. Svoji výzvu opodstatňuje pandemickou krizí.
Centrální banka sice loni či předloni zisk skutečně vykázala, celkově je však stále ztrátová. Kumuluje totiž ztrátu z předchozích let, hlavně z roku 2017. Tehdy ČNB vykázala ztrátu bezmála 250 miliard korun, která souvisela s ukončením intervenčního režimu let 2013 až 2017, resp. se souvisejícími sázkami mezinárodních investorů na následné posílení koruny a nutností intervenční kurzový závazek bránit.
ČNB v rámci intervence, jejíž celkový objem přesáhl dva biliony korun, získala do svého majetku odpovídající objem deviz. Ty právě nakupovala v rámci intervence za nově vytvářené koruny. Právě i z důvodů intervence má ČNB ve svém majetku relativně vysoký podíl cizoměnových aktiv, zejména eurových. Tento podíl je relativně vysoký na poměry běžné ve světovém centrálním bankovnictví. Tím pádem je ovšem hospodaření ČNB zvláště citlivé na pohyb kursu koruny. Při jejím oslabování vůči cizoměnovým aktivům tak hospodaření ČNB z důvodu prostého kursového přepočtu inklinuje k vytváření (korunového) zisku, při jejím posilování vůči cizoměnovým aktivům naopak k vytváření (korunové) ztráty.
Vzhledem k tomu, že Česká republika konverguje – a konvergovat bude – k bohatším zemím EU, bude koruna i v příštích letech dále trendově posilovat. Bude tedy převažovat tlak na vytváření ztráty ČNB. Na její zisk z předchozích let je tedy třeba pohlížet spíše jako na výjimku, jež potvrzuje pravidlo, resp. tedy potvrzuje trend. A tím trendem je právě vytváření ztráty ČNB v důsledku ekonomického dohánění vyspělejších zemí EU. Což ostatně strvzuje právě i to, že ČNB stále je ztrátová. V kumulovaném pohledu bude její ztráta letos dosahovat bezmála 40 miliard korun, pokud tedy loňský zisk převyšující 90 miliard korun použije k úhradě části vytvořené kumulované ztráty.
Jestliže Babiš argumentuje, že centrální banky zemí jako Německo nebo Švýcarsko posílají svůj zisk či jeho část do veřejné kasy, odhlíží právě i od toho, že jde o země, které patří k nejvyspělejším na světě a „nikam nekonvergují“. Nikoho nedotahují. Na rozdíl od ČR. Takže nemusí z důvodu vyhlíženého pokračování takového dotahování očekávat posilování své měny, ať jde o euro či frank, tudíž nemusí z daného důvodu předpokládat ani pokračování kumulace ztráty. Je pak pro ně jednodušší posílat peníze ze zisku vládě. A to zcela odhlížíme od dalších, například legislativních odlišností.
Například švýcarská centrální banka obchoduje své akcie na burze a vyplácí dividendu, což je zásadní odlišnost od ČNB. Mezi její největší akcionáře patří vedle Bernského kantonu a některých dalších kantonů také třeba německý byznysmen a profesor Mnichovské univerzity Theo Siegert či banky jako Credit Suisse nebo UBS. Švýcarská centrální banka tak musí více než ČNB dbát zájmů svých akcionářů či kantonů, mezi něž rozděluje část svého zisku. To se projevilo například v lednu 2015, kdy šokujícím způsobem ukončila svůj tehdejší kurzový závazek, jenž dramaticky prohluboval její ztrátu. ČNB přitom o své ztrátě vždy hovořila jako o čistě o účetní záležitosti, jež nemá na širší ekonomiku žádný vliv.
Hospodaření jednotlivých centrálních bank tedy není zcela srovnatelné, stejně jako není srovnatelné to, jak nakládají se svým ziskem. I proto by bylo lepší, aby se čeští politici podobných apelů směrem k ČNB, jakými byly ty včerejší Babišovy, raději vyvarovali.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
