Snad právě proto nastupující vláda formuluje v čerstvém koaličním programu ekonomické záměry často jen poměrně vágně, až mlhavě. To ovšem otevírá prostor spekulaci, do jaké míry na nich bude nová vláda trvat, zda z nich nesleví a nesejde z cesty nastoupené správným směrem. Můžeme se stát svědky udržovacího kabinetu. Spíše bude hasit požáry, než by něco nového stavěl.
Příkladem vágně formulovaného, byť žádoucího záměru je pravidlo daňové brzdy. To by stanovovalo strop daňovému zatížení. Jakmile by složená daňová kvóta, počítaná pro každý rok na základě vyhlíženého celkového daňového zatížení v poměru k HDP, dosáhla úrovně brzdy, vláda by dále nemohla celkovou daňovou zátěž navyšovat. Daňová brzda je tak v principu obdobou brzdy dluhové, což je legislativa, která vládě znemožňuje navyšovat veřejné výdaje po dosažení stanovené úrovně veřejného zadlužení k HDP.
Problémem dluhové brzdy je to, že nemá podobu ústavního zákona, takže celkem snadno lze její cifernou hodnotu posunout nahoru, ze stávající úrovně 55 procent HDP. Obdobným neduhem by zřejmě trpěla také legislativa týkající se navrhované daňové brzdy. Jejím problémem je navíc to, že nastupující vláda zatím ani nestanovila její konkrétní číselné vyjádření. Bez něho ovšem postrádá podstatnou část své smysluplnosti.
Přínosná by mohla být také valorizace daňové slevy na poplatníka. Podle předem daného vzorečku by se tak nejspíše každoročně upravovala úroveň slevy, jako je tomu v případě valorizace důchodů. To by do daňového systému ČR vneslo dodatečnou předvídatelnost, a politikům tak omezilo možnost „handlování“ v rámci daňových úprav. Vznikající vláda ale nespecifikuje, na základě jakých proměnných konkrétně by se měla sleva valorizovat.Když je zlý čas požehnáním
Nová vláda chce rovněž co nejrychleji plnit fiskální maastrichtská kritéria pro přijetí eura. Nikoli ovšem za účelem jeho přijetí, ale z titulu ozdravování veřejných financí. Fialově družině jde tedy zejména o snížení schodku státního rozpočtu alespoň na tři procenta HDP, což je fiskální kritérium, které nyní Česko nesplňuje. Neříká ovšem, co pro ni znamená ono „co nejrychleji“ – je tedy opět poměrně vágní.
Nastupující vláda tímto i tak částečně slevuje ze svých ambicí, neboť koalice SPOLU podle svého volebního programu chtěla do roku 2025 snížit schodek až na 1,5 procenta hrubého domácího produktu. Je současně zřejmé, že případné splnění všech maastrichtských kritérií již touto vládou nebude znamenat zahájení přístupového procesu do eurozóny. Takové případné rozhodnutí ponechá – a zřejmě i ráda – nyní nastupující vláda až některé z vlád následujících. To je rozumné. V tuto chvíli neplyne ze vstupu do eurozóny pro Česko žádná opravdu zásadní výhoda.
Fialova vláda se ovšem stále přes řadu správných úmyslů nevěnuje v dostatečné míře tomu, „kde na to vše vezme“, aniž by výrazněji zvyšovala daně. To je zásadní otázka. V jejímž zodpovídání není nastupující garnitura jen vágní, je více než to: je zcela v mlze.
Vágnost až mlhavost vládních ekonomických příslibů ovšem zcela objektivně odráží také zmíněnou náročnou ekonomickou situaci, které bude vláda příští rok čelit. Už jen ta drahota. Opozice ji jistě brzy marketingově přejmenuje na „Fialovu“. „Babišova drahota“, předvolební žolík tehdejší opozice, je proti nadcházející „Fialově drahotě“ čajíčkem. Nelze vyloučit, že spotřebitelské ceny začátkem příštího roku porostou až osmiprocentním tempem. To by bylo nejrychlejší tempo zdražování od roku 1998.
Co hůř, tento růst cen nebude kompenzován růstem výdělků. Mzdy nominálně sice poskočí o necelých pět procent, ovšem při průměrné inflaci očekávané pro příští rok, až 6,5 procenta, to může snadno znamenat citelný propad reálných výdělků. Při inflaci 6,5 procenta se nominální růst mezd čítající necelých pět procent mění v reálný pokles mezd o více než půldruhého procenta. Tak mocně se reálné výdělky nepropadaly dokonce ani v krizovém roce 2013. Vlastně v žádném roce tohoto milénia. Z tohoto hlediska nás tedy dost možná čeká rok nejvýraznějšího plošného poklesu kupní síly obyvatelstva od 90. let.
Nakonec se tedy můžeme stát svědky působení ekonomicky víceméně udržovacího kabinetu. Spíše bude hasit požáry, než by něco nového stavěl. V době poměrně dramatického poklesu kupní síly nelze čekat nic moc jiného. Zvýšení daní lidem, které už tak jako tak mocně připravuje o kupní sílu drahota, je v kontrastu s obecnou snahou politiků udržet si křesla, ale je v rozporu také s elementární ekonomickou logikou. Takže Fialova vláda bude moci použít ekonomicky smysluplnou argumentaci „nemůžeme přece podvazovat hospodářství zvýšením daní právě teď, když lidi deptá inflace“, aby se zcela nezpronevěřila vládním slibům, ale zároveň nečinila nepopulární kroky, a uhájila tak svoje křesla.
Objektivně ekonomicky náročná situace tak vlastně může být pro Fialu a jeho ministry a ministryně požehnáním. Budou se na ni moci odvolávat, až se jich novináři a veřejnost začnou ptát, kde jsou slibované reformy a kde je slibované osekávání dluhu. Fiala a spol. jistě brzy zjistí, že tuzemské veřejné finance nejsou v rozvratu, jak se jim zdálo z opozičních lavic, a že po další čtyři roky není třeba zase nějak razantně dluh „sekat“. Zvláště tehdy ne, bude-li po ruce logicky znějící zdůvodnění. A to bude.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
