POPEKONOMIE
Zrušení hotovosti by mohlo nakopnout ekonomiku, současně se však stát i noční můrou
Dánsko, Švédsko, Švýcarsko, Singapur.
Záporné základní úrokové sazby – donedávna vlastně věc neslýchaná – se začínají etablovat jako víceméně konvenční prostředek měnové politiky centrálních bank po celém světě. Dokonce i představitelé České národní banky se poslední dobou vyjadřují k možnosti posunu sazeb do negativního pásma smířlivěji, byť spíše mezi řádky. Například viceguvernér ČNB Mojmír Hampl před pár dny uvedl, s odkazem na dánskou a švédskou zkušenost, že „řada kolegů v Evropě je překvapena, kam až lze se zápornou sazbou jít, aniž by se dostavily učebnicové negativní efekty“.
Se sazbou ale v současnosti nelze jít do záporu příliš hluboko. Hromadění hotovosti je sice nepraktické a rizikové, avšak při sazbách záporných až příliš se rázem vyplácí.
Navíc je třeba říci, že zrovna uvedené země typu Švédska nebo Dánska mají značnou nechuť k hotovostním platbám. Švédsko je dokonce celosvětově výjimečnou zemí, protože tam objem fyzického oběživa zhruba od let 2007 a 2008 klesá (v zemi momentálně probíhá bezhotovostně zhruba 89 procent transakcí). Sazby tedy lze v těchto zemích snížit pod nulu zjevně snadněji než v zemích jiných, neboť popsaná nechuť k hotovosti tlumí nálady k vybrání bankovních účtů při negativním úročení. Národní psýché skandinávských zemí pak může částečně vysvětlovat Hamplův postřeh, že se v rozporu s učebnicemi nedostavují ony negativní efekty.
V jiných zemích by se ovšem dostavit mohly velmi rychle. Obtíže a nejistota spjaté se sazbami v blízkosti nuly by však podle některých ekonomů kvapem vzaly zasvé, pokud by hotovost vůbec neexistovala.
V takovém případě by centrální bankéři mohli nastavit úrokové sazby třeba na minus pět nebo minus deset procent a lidé by vlastně neměli žádnou možnost, jak se negativnímu úročení vyhnout. Nejzaručenějším způsobem, jak lidi odradit od přechovávání hotovosti ve slamníku, je prostě hotovost zrušit. Když budou lidé čelit sazbám opravdu hluboko v minusu, začnou pořádně utrácet, a kola ekonomiky se tak konečně roztočí. Například prominentní harvardský ekonom Kenneth Rogof ve své loňské studii Costs and Benefits to Phasing Out Paper Currency proto tvrdí, že přínosy zrušení hotovosti převyšují jeho náklady.
Ne všichni ekonomové ale RogofLův pohled sdílejí. John Cochrane z Chicagské univerzity upozorňuje, že zrušení hotovosti by bylo „orwellovskou noční můrou“. Vláda by mohla dohledat každičkou transakci, která v ekonomice proběhne, od koupě zmrzliny rozum beroucím dítkem po objemné transakce ve velkopodnikové sféře. Netřeba však dodávat, že právě tohle je sen – byť na vždy přiznávaný – řady sociálních inženýrů. Včetně těch, kteří v Česku momentálně tolik horlí pro elektronickou evidenci tržeb. Anonymita ovšem ne vždy znamená jen nekalost. Anonymita znamená také svobodu. Tudy se povede zásadní střet příštích let. Rozmach anonymizujících kryptoměn typu bitcoinů bude jeho zásadním příznakem.
Vyšlo v Euru.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
