Český veřejný dluh loni rostl nejrychleji v historii. V poměru k hrubému domácímu produktu stoupl nejvýše od roku 2016, a to na 38,1 procenta.
Ačkoli veřejný dluh ČR stoupá docela dramaticky, Česko si za loňský rok udrží postavení jedné z nejméně zadlužených zemí EU. To proto, že veřejný dluh citelně roste i ve většině jiných zemí EU. Ilustrují to data za země visegrádské skupiny.
Podle nejnovějších mezinárodně srovnatelných čísel, těch za třetí čtvrtletí 2020, totiž veřejný dluh v Česku narůstal meziročně pomaleji – o 6,9 procentního bodu – než v Maďarsku (o 7,1 procentního bodu), Polsku (o 9,7 procentního bodu) i než na Slovensku (o 11,9 procentního bodu). Nelze předpokládat, že by na těchto číslech poslední loňské čtvrtletí cokoli zásadního změnilo. ČR by tak měla setrvat mezi pěticí nejméně zadlužených zemí EU. V rámci zemí visegrádské skupiny pak bude suverénně nejméně zadlužená.
Závažnější než samotná výše dluhu je však dynamika jeho nárůstu, a to zejména ta, kterou lze očekávat letos a v nejbližších letech. Hrozí totiž, že mnohé země EU začnou své veřejné finance ozdravovat rychleji než ČR, což by mohlo postavení Česka v rámci EU zhoršit. Navíc by takový vývoj nenechaly bez povšimnutí ratingové agentury. Ty loňský citelný nárůst tuzemského zadlužení tolerují, neboť vnímají celkový pandemický kontext, kvůli němuž nastalo.
A vnímají také kontext mezinárodní, ve kterém se Česko nijak nevymyká. To se však může změnit právě tehdy, pokud vláda, zřejmě ale ta, která vzejde z říjnových voleb, nebude s to v uspokojivé rychlosti zahájit proces konsolidace veřejných financí. Možné zhoršení ratingu dluhu ČR, které se pak dostaví, prodraží obsluhu státního dluhu a může celé Česko uvrhnout do nebezpečné dluhové spirály.
Už nyní by vláda konsolidaci měla alespoň připravovat. Hledat výdaje, které lze škrtnout. Je jich dost. Leckdy jde však o „drobné“ vzhledem k velikosti rozpočtu. Jenže „halíře dělají talíře“. Příkladem z mnoha je možná úspora na podpoře stavebního spoření. V letech 2000 až 2020 vyplatil stát na této podpoře 193,4 miliardy korun.
Stavební spoření v Česku ale chřadne už od poloviny nultých let. Jeho státní podporu bychom měli konečně zcela zrušit. V posledním předpandemickém roce 2019 šly na státní podporu stavebka necelé čtyři miliardy korun, tedy zhruba 0,25 procenta uskutečněných výdajů státního rozpočtu v daném roce. Pro srovnání, v době „vrcholící slávy“ stavebka v roce 2005 šlo na jeho státní podporu přes 16 miliard. To odpovídalo 1,7 procenta výdajů tehdejšího státního rozpočtu. Loni šly na stavebko zhruba čtyři miliardy, avšak výdaje rozpočtu byly kvůli pandemii mimořádně nafouknuté, což údaj o podílu stavebka na výdajích rozpočtu – 0,2 procenta – pochopitelně zkresluje. Je ale zřejmé, že význam státní podpory stavebního spoření opravdu dlouhodobě trendově klesá, byť v uplynulém desetiletí převážně jen velmi pozvolna. Zrušení státní podpory je navýsost žádoucí a plošný pláč veřejnosti to tedy také nezpůsobí.
Uvažme, že byť jde „jen“ o jednotky miliard, jde stále o veřejné peníze, které plynou zhusta do oblasti bydlení a nemovitostí, kde tedy dále nafukují už tak vyšponované ceny. Stát, respektive tedy daňový poplatník, by se neměl na nafukování cen bydlení podílet, a už vůbec ne touto cestou.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
