Turecký pokus o puč se vymyká z trendu posledních let. V prvním desetiletí nového milénia totiž nevídaně stoupla úspěšnost pučů, jak ukazuje studie z Journal of Peace Research, analyzující převraty po roce 1950. Ještě kolem roku 2000 činila úspěšnost ani ne dvacet procent, v roce 2010 už přesahovala 70 procent. Důvod? Počet úspěšných pučů klesá pomaleji než jejich celkový počet.
Oč kratší dobu budili neúspěšní turečtí pučisté alespoň částečně zdání, že se opravdu chopili moci, o to delší rozbory následují nyní, kdy se svět snaží rozklíčovat motivy, jež daly podivný děj oné páteční noci do pohybu. Shodují se prakticky na jediném. Prezident Erdogan utuží moc. Zbaví se dalších vlivných oponentů. To ostatně ani nezastíral, když – ještě v napjaté atmosféře probíhajícího puče, zřejmě v poněkud nestřeženém okamžiku – pronesl, že pokus o převrat je „darem od boha“. Což zrovna nerozptyluje domněnku, že si převrat sám zinscenoval. Možná ale jen opět trochu rychleji mluvil, než přemýšlel. Jako v roce 1997, kdy veřejně recitoval o „mešitách, které jsou našimi kasárny, o minaretech, našich bajonetech…“ Chvilka nestřežené poezie jej tehdy stála křeslo istanbulského starosty, naopak mu „vynesla“ čtyři měsíce v žaláři.
Devadesátá léta, to ale byla jiná doba. Sekulární tendence v zemi měly navrch. V polovině dekády vstoupilo Turecko do celní unie s Evropskou unií. A v roce 1999, mimochodem ve stejném roce, kdy Erdogan seděl ve vězení, jej EU oficiálně uznala za kandidáta na plnohodnotné členství. Ekonomická krize roku 2001 dostala zemi pod kuratelu Mezinárodního měnového fondu. Léčebný program fondu Turecko hospodářsky disciplinoval, což jen zvýšilo naděje na vstup do EU. Globální investoři větřili šanci. Započal nevídaný rozmach turecké ekonomiky. V letech 2002 až 2007 expandovala průměrným tempem 6,8 procenta ročně. Rozkvět Turci z velké části připsali Erdoganovi, jenž zemi v letech 2003 až 2014 vedl jako premiér. Když do premiérského křesla usedal, činil HDP na hlavu 4500 dolarů, v roce 2014 už to bylo 10 400 dolarů.
Jedno tajemství se ale průměrný Turek nedozvěděl. Za to, že se měl o 130 procent lépe, nemohl ani tak premiér Erdogan, jako spíše zahraniční kapitál. Jenže ten se stal zvláště po arabském jaru takřka sprostým slovem, zejména mezi chudšími, venkovskými Turky, kteří z globalizace netěží tolik jako městské obyvatelstvo.
Ekonom Tyler Cowen aktuálně napsal zajímavý komentář pro Bloomberg. Všímá si, jak se (nejen) sociálními sítěmi po světě kvapně rozlévají určité nálady. V Austrálii, zemi, jež nezažila hospodářskou recesi už 25 let a dobře přečkala i finanční krizi, se aktuálně uhnízdila „blbá nálada“. Podle Cowena spíše z důvodu vývoje za oceánem, třeba ve Spojených státech, kde – jak říká – lidé jako Trump či Sanders navozují dojem, že se celý svět úplně hroutí. Obdobné šíření určitých nálad prý přivodilo i arabské jaro. Zdá se, že „náladou arabského jara“ se nakazil i Erdogan. Možná v něm probudilo to, co se během ekonomicky motivovaných sekulárních námluv s vyspělým světem snažil mentálně upozadit, a už opět spatřuje v mešitách kasárna a v minaretech bajonety.
Pár tajemství si tak možná nechce přiznat ani on sám. Jeho moc je do značné míry výsledkem přílivu zahraničního kapitálu. Téměř 45 procent tureckého exportu míří do zemí EU, přičemž vývozní objem výrazně navyšuje zmíněná celní unie. Pro srovnání, EU do Turecka vyváží jen přes čtyři procenta svého celkového exportu.
Běžný účet turecké platební bilance přitom dosahuje – při od roku 2013 dramaticky slábnoucí liře – záporného salda ve výši přes čtyři procenta HDP, takže Turecko vyvážet opravdu potřebuje. Druhým za EU v pořadí jeho exportních odbytišť je se značným odstupem krajně nestabilní Irák.
Zkrátka a dobře, ať už je Erdogan ve víru jakýchkoliv nálad, ztratí-li v autoritářském roztoužení důvěru – či to, co z ní zbývá – EU a spojenců z NATO, zejména USA, ztratí i důvěru mezinárodních investorů. Přijde tak o nepřiznaný – sobě i jiným – zdroj své moci, totiž, prostě řečeno, zahraniční (přesněji: západní) peníze.
Brusel by si měl být dobře vědomý své hospodářské páky, kterou na Turecko má, a nenechat se případně vydírat miliony uprchlíků. Kromě nich Erdogan moc trumfů v ruce nemá.
Vyšlo v Hospodářských novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
