Prognóza, že Češi budou po zrušení karenční doby „více nemocní“, se potvrdila. Loni totiž prostonali celkem 86,5 milionu dnů, vyplývá z údajů České správy sociálního zabezpečení (zde). Jedná se o nejvyšší počet prostonaných dnů od roku 2007. Zrušení karenční doby ovšem pochopitelně není jediným klíčovým důvodem tohoto nárůstu. Tím dalším je pandemie onemocnění covid-19.
Opatření zaváděná v souvislosti s šířením onemocnění si vyžádala vydávání nebývalého množství karantén, při kterých mají pojištěnci nárok na dávku v pracovní neschopnosti. V souvislosti s pravděpodobným zavedením takzvané „izolačky“, neboli příspěvku nad rámec náhrady mzdy za pobyt v karanténě, který by mohl být zaveden už letos od března, počet případů pracovní neschopnosti dále stoupne. Zaměstnanci se totiž díky zmíněnému finančnímu navýšení budou ochotněji uchylovat do karantény a ochotněji budou také nahlašovat své rizikové kontakty.
K nárůstu počtu prostonaných dnů však docházelo už před propuknutím pandemie. Zatímco totiž v období let 2010 až 2018 činil průměrný roční počet prostonaných dní zhruba 62,4 milionu, v roce 2019 náhle tento počet poskočil na 75,1 milionu dní, tedy na nejvyšší hodnotu od roku 2008.
Ke dni 1. července 2019 totiž došlo ke zrušení karenční doby. To znamená, že zaměstnancům jsou nyní jako před rokem 2008 propláceny i první tři dny nemoci. To evidentně už ve druhém pololetí 2019 a pak v roce 2020 vedlo k nárůstu takzvané fiktivní nemocnosti. Zaměstnanci tedy poukázání na svoji nemoc využívali jako snadnou omluvu ze zaměstnání.
Firmám přitom už předloni podle dat úřadů práce zoufale chyběly statisíce lidí, mnohým pak chyběly i loni. Pracovní síly se nedostávalo i během pandemie například ve stavebnictví či zemědělství. Zrušení karenční doby a zjevný nárůst fiktivní nemocnosti značil v souhrnu výpadek dalších desetitisíců lidí z celkové pracovní síly.
Pozitivním efektem zrušení karenční doby je to, že zaměstnanci svá onemocnění, například různé virózy, v menší míře takzvaně přechází. Tím by se měla snížit míra šíření infekčních onemocnění v pracovních kolektivech. Zda tomu tak skutečně bude, to se uvidí až po skončení nynější mimořádné pandemické situace, která související statistická srovnání zásadní zkresluje.
Teprve tedy po skončení nebi dostatečném utlumení pandemie onemocnění covid-19 bude možné posoudit, zda příznivý „nepřímý“ efekt zrušení karenční je či není s to kompenzovat negativní „přímý“ efekt spjatý s růstem nákladů zaměstnavatele, které vznikají právě kvůli jejímu zrušení.
Karenční dobu uplatňuje více než polovina zemí Evropské unie. Náklady zaměstnavatelů na pracovní sílu přitom už nyní patří v ČR k nejvyšším v rámci EU a jejich další růst pochopitelně sníží celkovou konkurenceschopnost tuzemských firem a podniků.
Předloňské zrušení karenční doby v souhrnu zvýhodňuje postavení zaměstnanců před podnikateli a živnostníky (OSVČ). To proto, že sebezaměstnané osoby, jichž se karenční doba pochopitelně netýkala, a zaměstnavatelé jsou zrušením poškozeni. Zato zaměstnanci si relativně polepšují. Mají snazší život i případnou nemoc. Ale i tu fiktivní, ovšem.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
