Krabicové víno. Tohle sousloví má od minulého týdne – alespoň na čas – trochu posunutý význam. Už nikoli levný patok, nápoj gymnazistů, co randí na lavičkách, či bezdomovců, co obývají zase jiné lavičky, ale výmluva dost možná kamuflující multimilionový úplatek. Verdikt v Rathově případu vynese soud, ctěme presumpci neviny. I kdyby však byli Rath, Pancová, Kott a spol. nevinni, je takřka jisté, že v tuzemsku ilegálně operují jiné obdobné skupiny pseudopodnikatelů napojených na erár a politiků, co jim tak či onak přihrávají zakázky či eurodotace. Nedivme se, je to potenciálně skvělý zdroj obohacení – vždyť ročně dosahují veřejné zakázky sumy několika set miliard korun. Mnozí lidé tak do politiky – třeba té komunální – zjevně vstupují nikoli proto, aby hájili nějaký šířeji sdílený zájem či prosazovali tu či onu ideu, ale prostě jen proto, aby si uždíbli z veřejných peněz.
Jediné možné a dlouhodobě efektivní řešení, jak korupci významně redukovat, tak spočívá v razantním snížení objemu přerozdělovaných peněz. Ano, lze se bavit o lepší vymahatelnosti práva, o lepší práci policie, ale to jsou v důsledku jen další peníze z kapes daňového poplatníka. Dobrý policista, s kvalitním technickým vybavením, prostě stojí víc než ten špatný. Stejně tak dobrý pracovník v justici. S růstem objemu přerozdělovaných peněz rostou i prostředky nutné na to, aby bylo docíleno alespoň jakés takés efektivity při jejich redistribuci. To je jeden z významných důvodů, proč jsou daně v ČR poměrně vysoko a proč dále porostou.
Vše to ovšem začíná u občana, u voliče. Pochvalují-li si obyvatelé Rathových Hostivic, jaký že to byl hejtman, že jim tam postavil fontánu (co v noci mění barvy) či školu, měli by si uvědomit, že Rath ze svého nedal ani korunu – nebyl to žádný mecenáš. Jenom pochopil a ovládl systém veřejných zakázek – tím ale společnosti jako celku nijak neprospěl. Prostředky užité na fontánu v Hostivici totiž zase chyběly v nějaké jiné obci, jejíž obyvatelé platí ty samé daně jako hostivičtí (jen mají tu smůlu, že jejich spoluobčanem není politický šíbr). Dokud budou voliči aplaudovat tomu, že to někdo „umí“ s penězi, které ani nejsou jeho, korupce se opravdu nezbavíme.
Rath například posvětil rekonstrukci Buštěhradského zámečku – tam ostatně celá jeho propíraná kauza podle všeho započala. Je třeba, aby stát něco takového činil? Co bude mít Ostravák nebo – v případě eurodotací – třeba Pařížan z toho, že v Buštěhradě stojí pěkný zámek? Nic moc. Přesto na opravu svými daněmi přispívají. Sami by ty peníze nejspíše využili jinak.
Snižme objem přerozdělovaných peněz (ono nám dlouhodobě stejně nic jiného nezbude, neboť koncept evropského sociálního státu v podstatě krachuje), a redukujeme tak korupci. Bude pak i méně těch, co si chodí do politiky nakrást, sníží se daně a lidé budou moci s penězi, jež díky nižším daním získají, naložit podle svého. Ti buštěhradští se třeba složí, aby si opravili zámek – půjde o jejich peníze, nikoli erární, takže dají bedlivý pozor, aby nebyl rozkraden ani halíř.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
