Jenže to, oč se Trump pokoušel explicitně slovy, se Bidenově administrativě může zdařit činy, jakožto „vedlejší produkt“ vlastní rozmáchlé rozpočtové politiky. Minulý týden totiž Biden představil balík rozpočtových opatření v objemu 1,9 bilionu dolarů. Obsahuje mj. peníze na navýšení přímých plateb Američanům v souvislosti s ekonomickými dopady pandemie, ale také dodatečné prostředky na zajištění distribuce vakcíny.

I když se tedy od Bidena nedá čekat intervenování za slabší dolar, zvolený šéf Bílého domu zjevně nebude mít problém s dalším enormním zadlužováním. To by mělo dolar oslabovat také, aniž by byla potřeba jej tlačit dolů slovy či tweety. Letos tak lze čekat, že koruna proti dolaru posílí o několik desetihaléřů, což čeští motoristé, konzumenti elektroniky nebo milovníci amerických e-shopů uvítají.

Na transatlantické frontě klid

Další dobrou zprávou pro Čechy je to, že Biden znamená klid zbraní na transatlantické obchodní frontě. Ten Česku svědčí ještě víc než řadě jiných zemí EU. Česko je na plynulosti mezinárodního obchodu mimořádně závislé. Trumpovy výhrůžky novými cly vnášely mezi evropské exportéry ochromující nejistotu. Ta s Bidenem vezme zasvé.

Zklidnění transatlantické obchodní konfrontace, které Biden přináší, mohlo být ještě korunováno. Ale není. Na sklonku minulého roku totiž EU s Čínou dotáhly jednání na společné investiční dohodě. Číňané se v souvislosti s úspěšným Bidenovým tažením na Bílý dům začali obávat, že vznikne silná zájmová koalice, jejímiž pilíři budou USA a EU. A že ta koalice společně s dalšími státy, potenciálně třeba včetně Indie, vyvine na Čínu koordinovaný tlak, a ta bude muset nakonec učinit citelnější ústupky stran svého jednání v rámci mezinárodních obchodních a investičních vztahů.

EU se ovšem dotažením úmluvy dopouští téže chyby, kterou mnozí v uplynulých letech oprávněně vytýkali republikánské administrativě. Trump postupoval vůči Číně jednostranně, podobně svéhlavě, jako když se svými tweety snažil srazit prý až příliš silný dolar. Místo aby spojil síly s EU a dalšími zeměmi. Místo aby působil v rámci širší zájmové koalice, jednostranně s Čínou bojoval zejména prostřednictvím navyšování cel na její dovoz do USA. Tento boj byl méně účinný, než by byl postup v rámci širší mezinárodní fronty. Jakkoli USA a Čína před úderem pandemie na přelomu let 2019 a 2020 dojednaly úvodní fázi své obchodní úmluvy, zdaleka nelze hovořit o jednoznačném úspěchu USA. To, že Trump navíc ještě kontraproduktivně stupňoval napětí v transatlantických vztazích, Číně jen nahrávalo.

Od Bidenovy administrativy se v oblasti mezinárodního obchodu čekají dvě věci. Zaprvé, že změkčí postoj USA k EU, a že dokonce obnoví jednání o úmluvě typu TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství), kterou Trump po nástupu do úřadu v roce 2017 shodil ze stolu. A zadruhé, že fakticky nesleví z vyostřeného postoje Trumpovy administrativy vůči Číně.

Peking si snadno spočítal, že USA po Bidenově nástupu nijak „nevyměknou“, přičemž navíc hrozí to, co za Trumpa ne, tedy že vytvoří alianci s EU. Proto si Čína pospíšila, učinila mírnější ústupky a plácla si s Unií, aby tak ztížila, ne-li znemožnila účinný koordinovaný postup USA a EU vůči sobě samé. Unie měla a mohla vyčkat, až se Biden v Bílém domě „rozkouká“, a pokusit se teprve poté, třeba i v rámci společného postupu s USA, přimět Čínu k výraznějším ústupkům a ke znatelnějšímu otevření a „pozápadnění“ její ekonomiky. Čína zkrátka jen aplikovala určitou formu staletími osvědčené taktiky „rozděl a panuj“. Pravda, půdu jí pro to svým zmíněným jednostranným postupem připravil Trump. Jenže EU na styl republikánova jednostranného jednání navazuje a střílí tak celý Západ do nohy, podobně jako Trump sám. Čína tak odchází posílena, neboť Západ nyní kulhá ještě více než za Trumpa, a to dříve, než Biden vůbec začal v Bílém domě úřadovat.

Vyšlo v Mladé frontě Dnes.