Veřejná debata, jež se velmi živě rozproudila po sněmovním schválení daňového balíčku, je začasté především smutnou přehlídkou široce rozšířené nevíry ve schopnost jednotlivého občana vzít svůj osud pevněji do rukou. A díky snížení daní ze mzdy rozhodovat po svém o větším objemu peněz. Zřejmě jde ještě od důsledek socialistického kolektivismu, jehož pozůstatky ulpěly hluboce v duši a mysli mnohých z nás.
V debatě se ale také zrcadlí oprávněná obava ze zadlužování a jisté nestřídmosti, kterou dokonce ani právě rozvrat tuzemského hospodářství v podání komunistů neblahé paměti rozvrátit nesvedl. Historicky totiž Češi patří k finančně konzervativním národům a poměrně široce sdílí silnou nechuť k zadlužování jak na úrovni domácností, tak i státu.
Projevem nevíry ve schopnosti jednotlivce je úvaha, že bohatší lidé využijí peníze získané snížením daní hlavně jen k investování do nemovitostí. Do těch samých nemovitostí, které jsou už nyní podle České národní banky nadhodnocené v průměru o sedmnáct procent, ve vybraných lokalitách s vysokým podílem investičních bytů pak až o 25 procent. Budou tedy Češi nadále tolik investovat do nemovitostí, když přitom mohou přijít až o třetinu své často i celoživotní investice? Nebo se více poohlédnou po jiných investicích, třeba do mladých tuzemských firem v inovativních a perspektivních oborech typu nanovláken nebo 3D tisku? Kapitálový trh v Česku je sice slabý, ale v poslední době se na pražské burze slibně rozjíždí třeba i možnost investování do menších, často nápaditých českých firem. Jen na nich je, jak osloví investorskou veřejnost.
Aby však taková veřejnost v nějakém rozhodujícím měřítku vůbec existovala, musí jí stát nechávat k investování více peněz v kapse. K tomu snížení daně ze mzdy může zásadně přispět. Zkusme lidi naučit investovat po svém, rozhýbejme tuzemský kapitálový trh – a pak stát nebude muset zakládat různé státní fondy na podporu podnikání či start-upů, v nichž úředník stejně jen od stolu kolektivisticky rozděluje peníze vybrané na daních. Rozvoj soukromých investic a kapitálového trhu poté značně pomůže české ekonomice k tomu, aby postoupila na vyšší vývojový stupeň. Národohospodářský model Česka založený na „montování“, kompletaci a vývozu poměrně nízké přidané hodnoty už je beztak překonaný, jakkoli podstatná část průmyslové lobby se s ním loučí jen obtížně. Pokud stát bude mít díky snížení daní méně peněz na dotace prolobbované právě silnými zájmovými skupinami, také se dlouhodobému rozvoji české ekonomiky nemůže uškodit. I k tomu by mohlo přispět zrušení superhrubé mzdy.
Co se týká citelného nárůstu zadlužení, které případné uvedení daňového balíčku do praxe způsobí, jistě není nad čím jásat. Objektivně řečeno, prakticky jakýkoli výraznější nárůst veřejného zadlužení je varovný. A to před sebou Česko stále hrne nutnost uskutečnění důchodové reformy či reformy financování veřejné zdravotní péče. Hovořit však v reakci na daňový balíček hned o rozvratu veřejných financí, je nepřípadné. A je to empiricky nepodložené. Rozvratem veřejných financí lze nesjpíše chápat situaci, kdy je veřejný dluh v poměru k hrubému domácímu produktu tak vysoký, že snižuje hospodářský růst dané ekonomiky. Americká Univerzita George Masona letos v dubnu publikovala studii, která shrnuje závěry řady jiných odborných analýz z posledního desetiletí právě na toto téma. Klíčový závěr je takový, že v ekonomicky vyspělých zemí má dluh negativní dopad na ekonomický růst od pásma 75 až 100 procent HDP. Empiricky podloženě tedy lze říci třeba to, že v rozvratu jsou veřejné finance eurozóny, která letos vykáže podle říjnové prognózy Evropské komise zadlužení v poměru k HDP čítající zhruba 102 procent. Nelze však říkat, že v rozvratu jsou veřejné finance Česka, které letos vykážou podle stejné prognózy úroveň zadlužení zhruba 38 procent HDP. Do rozvratu dokonce ani nespějí, jestliže podle Národní rozpočtové rady má Česko vykazovat úroveň zadlužení k HDP čítající 55 procent v roce 2025.
Znova, výraznější zadlužování je vždy varovné. O něco méně však tehdy, dochází-li k výraznému zadlužování většiny jiných srovnatelných zemí. To se právě děje. V letech 2013 až 2019 Česko snížilo svůj veřejných dluh v poměru k HDP pátým nejvýraznějším tempem v EU. Rychleji svůj dluh redukovaly už jen Irsko, Malta, Nizozemsko a Německo. Obdobně bude třeba tuzemské veřejné finance zotavovat tako po nynější koronavirové krizi. Pokud ale jeden nebo dva roky s jejich zotavováním posečkáme, abychom zbytečně neochromovali celkovou poptávku v ekonomice, jde o součást proticyklické politiky státu. Konsolidovat veřejné finance je třeba hlavně v hospodářsky příznivých časech. Příští dva roky přitom budou kvůli dozvukům koronavirové krize náročné. Zároveň postupně zmírní či vyprchá účinek podpůrných opatření typu programů Antivirus, kompenzačních bonusů, plošného odkladu splátek úvěrů a dalších. I proto je příhodné, že v těchto dvou náročných letech by měl být v účinnosti zmíněný daňový balíček. Usnadní návrat k normálnímu chodu ekonomiky.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
