Ačkoliv aktivity Rozvojového programu (UNDP) pokrývají široké spektrum států, já a můj tým zodpovídáme za balkánské země Albánii a Kosovo na jedné straně, a za všechny země Východního partnerství, jmenovitě Arménii, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzii, Moldavsko a Ukrajinu, na straně druhé.
Všechny tyto země náleží mezi takzvané rozvíjející se, tedy poměrně mladé trhy a jsou do velké míry závislé na vnějším vývoji. Mnohé z nich však sdílejí i další společné rysy: Ázerbájdžán a Bělorusko jsou silně závislé na vývoji světových cen ropy, i když v případě Běloruska spíše nepřímo skrz jeho vazby na Rusko. Arménie má stejně jako Bělorusko silné hospodářské vazby na Rusko a je závislá na světových cenách komodit, přičemž klíčovou z nich je měď.
V Arménii a Kosovu pak existuje ekonomicky důležitá diaspora a ekonomická situace v těchto zemích je značně ovlivněna přílivem financí ze zahraničí v podobě remitencí. I cestovní ruch těchto zemí je závislý na poptávce diaspory, vracející se přechodně do vlasti. Podobně silný vliv remitencí je patrný i v Moldavsku. Turismus je taktéž klíčový pro Albánii a Gruzii; představuje pětinu gruzínského HDP. Zatímco albánská, moldavská, ukrajinská a běloruská ekonomika zpomalovaly již před koronavirovou krizí, Arménie a Gruzie zaznamenaly silný růst. Během krize samotné, v rámci její první vlny, pak došlo v Bělorusku, Gruzii a na Ukrajině k poměrně dramatickému znehodnocení příslušných měn, zatímco Ázerbájdžán a Kosovo byly chráněny před oslabením buď jejím fixováním na dolar jako v případě Ázerbájdžánu, nebo použitím eura jako oficiální měny v případě Kosova.
Existuje však ještě jedna významná charakteristika těchto trhů, která je pro všechny z nich specifičtější a společnější. Jedná se o relativně vysoký stupeň neformálnosti v ekonomických vztazích. Ty se tak v poměrně vysoké míře zhmotňují v šedé zóně. Není nutné dodávat, že převaha neformální ekonomické aktivity může zhoršit socioekonomický dopad koronavirové krize a zkomplikovat úsilí o mírnění jejích dopadů.
Podle zprávy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) „Arménie, Gruzie a Moldavsko mají poměrně rozsáhlé sektory neformální ekonomické aktivity. Mezinárodní měnový fond odhaduje velikost neformálních ekonomik v regionu Východního partnerství v rozmezí od přibližně 30 % HDP v Bělorusku po 50 % HDP v Gruzii, zatímco odhady Mezinárodní organizace práce naznačují, že neformální podíl na celkové zaměstnanosti přesahuje v regionu 20 % a v Arménii stoupá nad 50 %.“ Albánský neformální sektor, který představuje přibližně 36 % HDP, navíc patří k nejrozsáhlejším v Evropě, přičemž stejná situace je i v Kosovu, kde neformální sektor reprezentuje 35 %.
Obecně se mi při boji s krizí, jako je ta koronavirová, zamlouvají opatření, která „zabijí dvě mouchy jednou ranou“. Jsem přesvědčen, že můžeme aplikovat opatření, která pomohou omezit ekonomický nebo sociální dopad koronavirové krize a zároveň přimět lidi, aby změnili své chování sociálně nebo makroekonomicky žádoucím směrem. Příkladem takové změny je „formalizace ekonomiky“, tedy zajištění vyššího podílu formální ekonomické aktivity. To jde ruku v ruce s opouštěním neformální ekonomické aktivity a přechodem na plně formální podnikání.
Moje počáteční inspirace pochází z diskusí v rámci Národní ekonomické rady vlády ČR (NERV), jejíž jsem rovněž členem. Jako skupina několika odborníků, která byla zřízená v České republice během kritické fáze pandemie covid-19 letos na jaře, NERV pomáhá vládě s přípravou opatření, která zmírní ekonomické dopady pandemie.
Na konci jara, s blížícími se letními prázdninami, jsme na schůzi NERV s předsedou vlády a dalšími členy vlády ČR diskutovali o systému poukázek spolufinancovaných státem, který by přes léto zvýšil poptávku po domácím cestovním ruchu. Součástí systému by byla pomoc důchodcům nebo lidem ve věku 65 a více let, pro které by bylo podmínkou pro získání pomoci založení účtu na digitálním Portálu občana.
Tento příklad jasně ilustruje, že lze přijít s opatřením, které by pomohlo cestovnímu ruchu, nebo obecněji domácí poptávce během krize, a současně by přimělo občany k zavedení nebo prohloubení digitální komunikace s vládou, což je užitečné z hlediska střednědobého a dlouhodobého vývoje ekonomiky. Za normálních okolností by bylo mnohem obtížnější motivovat občany k digitalizaci – během krize však existuje větší sklon k tomu být otevřenější a snadněji přijímat digitální a online komunikaci.
V souvislosti s těmito poznatky představuje koronavirová krize příležitost vyrovnat se s již zmíněným příliš rozsáhlým neformálním sektorem v zemích od Albánie a Kosova až po státy regionu Východního partnerství, a to právě „zabitím dvou much jednou ranou“.
Mnoho z neformálních pracovníků šedé zóny v zemích, se kterými můj tým OSN spolupracuje, jsou často zranitelní mladí lidé, ženy nebo zástupci menšin, kteří čelí kvůli koronavirové krizi bezprecedentním sociálně-ekonomickým problémům. Prioritou je tedy jim okamžitě poskytnout pomoc – zároveň však lze krizi vnímat jako příležitost poskytnout neformálním podnikům pobídky k přechodu z neformálního sektoru do formálního, a to právě prostřednictvím uvedené pomoci samotné. Jinými slovy, lze přijít s opatřením, které by pomohlo mikropodnikům nebo malým podnikům v Kosovu, Moldavsku, Gruzii a dalších zemích a které by jim současně poskytlo silnou pobídku k formalizaci, a to jednoduše proto, že jinak by nárok na veřejnou pomoc v době koronavirové krize nezískali; stejně čeští důchodci, kteří se stále zdráhají otevřít digitální účet Portálu občana.
V tomto ohledu jsem čerpal inspiraci z terénního experimentu na Srí Lance. Nedávný ekonomický výzkum, který se tam uskutečnil, nabízí několik doporučení, jak učinit z konkrétní vládní pomoci neformálním podnikům v dané zemi pobídku k formalizaci. Správně navržené schéma pomoci by pomohlo uvedeným zranitelným skupinám rozvíjejících se ekonomik a zároveň by povzbudilo jejich firmy a podniky k formalizaci, a to na bázi již zmíněného „zabití dvou much jednou ranou.“
V experimentu na Srí Lance, prvním svého druhu, jehož výsledky byly publikovány v roce 2013 v American Economic Journal: Applied Economics, byly neformálně působícím podnikům poskytnuty peněžní platby, které je motivovaly k přerodu v podniky formální. Platby odpovídající polovině až jednomu měsíci (alternativně dvouměsíčnímu) zisku středně velkého podniku vedly k formální registraci přibližně jedné pětiny (alternativně poloviny) podniků.
Autoři experimentu dospěli k závěru, že „výsledky naznačují, že lze očekávat, že mírné zvýšení vnímaných přínosů formalizace dramaticky zvýší poptávku po formalizaci u společností, které v současné době působí neformálně.“ S tím souhlasí i výzkum Světové banky, publikovaný v roce 2016, který zdůrazňuje relativně přijatelnou nákladovou efektivitu takového řešení ve srovnání s některými jinými intervencemi za účelem řešení problému vysoké míry neformálnosti. Vis-á-vis jiná řešení, „může (…) být nákladově efektivnější zavést nový, snadný registrační systém a pak přímo platit firmám za formalizaci,“ doporučuje dokument. Netřeba dodávat, že hospodářská krize je k tomu příhodnou příležitostí. To proto, že horšící se situace neformálně působících firem a podniků zvyšuje jejich ochotu – v porovnání se situací v době prosperity – dostat se z komfortní zóny a přijmout vládní pomoc (často nutnou k holému ekonomickému přežití) „výměnou“ za formalizaci.
I z toho důvodu v rámci Rozvojového programu OSN (UNDP) navrhuji vládám v Kosovu, Albánii a zemí Východního partnerství, aby přijaly například takový program pomoci, pro který by byly plně způsobilé formálně působící podniky, ale ty neformální pouze za podmínky úřední registrace a formalizace. V souladu se závěrem experimentu na Srí Lance by tedy pomoc v době koronavirové krize poskytovaná konkrétní vládou některé ze zemí regionu Západního Balkánu nebo Východního partnerství představovala další nebo větší výhodu formalizace. Lze očekávat, že u podniků, které v současné době působí neformálně, by značně vzrostla poptávka po formalizaci.
Vláda může také zavést další a relativně snadno proveditelná opatření na podporu formálního sektoru. Může například usilovat o poskytnutí státem dotovaných poukázek na služby, tedy ještě jednou „zabít dvě mouchy jednou ranou“. Zaprvé, jejich poskytnutí domácnostem během koronavirové krize by dodalo ekonomice tolik potřebnou dodatečnou likviditu a stimulovalo agregovanou domácí poptávku. Zadruhé by povzbudilo domácnosti k nákupu služeb, jako je úklid, opravy nebo hlídání dětí na deklarovaném nebo formálním, nikoli na nehlášeném či neformálním základě. Vláda by totiž samozřejmě dotovala pouze ty poukázky, které se používají k formálnímu nákupu služeb pro domácnost, což by poskytlo těm domácnostem, které působí ve formální ekonomice, značnou výhodu v obtížné době.
Jak všichni víme, pandemie covid-19 má hluboký dopad na celý svět. Nemusí to však být jen negativní dopad. Jsem vděčný za příležitost podílet se na společném úsilí spojit ekonomiku a zkušenosti z terénních experimentů s náročnou a bezprecedentní socioekonomickou realitou éry koronavirové krize v tak rozličných zemích. Věřím, že tento postup a z něho plynoucí výsledná hospodářsko-politická opatření představují jeden ze způsobů, jak zajistit, aby současná krize měla i pozitivní dopad.
Vyšlo na Export.cz.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
