Aukce. Kdekdo si pod tím slovem vybaví kladívko, licitátora, majetné dražitele či osoby v bílých rukavicích, opatrně manipulující s malbami starých mistrů. Jenže aukce mají mnohem širší uplatnění. Už staří Římané dražili majetek dlužníků, kteří nebyli s to dostát svým finančním závazkům. Prostřednictvím aukcí dluhopisů si pravidelně na mezinárodních trzích půjčují prakticky všechny vlády světa, včetně české. Zrovna minulý měsíc vypršel termín pro podání přihlášek do tuzemské aukce kmitočtů pro 5G sítě. Aukce prostě tok peněz v ekonomice – a tedy i naše životy – ovlivňují mnohem více, než se zdá. Zdaleka nejsou jen doménou světa galerií a umění.
Proto je letošní ekonomická Nobelova cena do jisté míry očekávatelná. Získávají ji dva američtí ekonomové, Paul Milgrom a Robert Wilson. Nejprestižnější ocenění v oblasti ekonomie získávají právě za rozvoj teorie aukcí a za koncipování zcela nových aukčních mechanismů. Tyto mechanismy se dnes používají třeba právě při aukcích kmitočtů mobilních sítí.
Jeden příklad za všechny. Představme si, že daný mobilní operátor chce postavit celonárodní síť v nějaké rozlohou větší zemi. Vláda této země přitom draží kmitočtová pásma postupně. Začíná třeba s aukcí kmitočtů v severních oblastech, postupuje pak na jih. Jenže z operátorova hlediska hodnotu licencí ke kmitočtům na severu ovlivňuje to, zda se mu podaří uspět v dalších kolech také jižněji a zda a za kolik skoupí licence po celé zemi, od severu až po úplný jih. Mobilní operátor neví, jak dopadnou aukce na jihu, takže vlastně tím pádem ani neví, jakou cenu pro něj má mít licence na severu. Do situace může vstoupit spekulant, který nakoupí licenci v určité části země, aby se ji pak našemu operátorovi pokusil „střelit“ za výrazně vyšší cenu. Neboť jinak operátor celostátní síť pochopitelně nepostaví.
Milgrom s Wilsonem koncipovali mechanismus simultánních aukcí. Frekvenční pásma se pak v různých částech země – zde konkrétně USA – dražila v jeden a týž okamžik. První aukce této koncepce proběhla v roce 1994. Americkým úřadům vynesla 617 milionů dolarů. A to za něco, co v letech před rokem 1994 rozdělovaly mezi zájemce v podstatě zdarma.
Předtím, než letošní čerství nobelisté přišli se svým řešením, se totiž frekvence rozdělovaly na bázi takzvané soutěže krásy. Zájemci o kmitočty z řad jednotlivých firem prostě museli telekomunikační úřad přesvědčit, proč mají zrovna oni licenci dostat. Utráceli tedy hlavně za lobbying a jistě i za nějakou tu korupci. V 90. letech minulého století pak došlo k takovému rozmachu mobilní komunikace, že soutěže krásy nebyly prakticky proveditelné. Telekomunikační úřady v USA byly žádostmi o frekvence zcela zahlceny. Takže se přistoupilo k jinému řešení – obyčejně „losovačce“. I losování skýtá značný korupční potenciál, jak je zjevné třeba z případu té naší tuzemské „karlovarské“
Soutěže krásy tedy v USA nahradily loterie čili víceméně náhodné přidělování licencí. Z deště pod okap. Hodně děravý. Loterie se v USA pořádaly na místní, oblastní úrovni, takže celonárodní operátoři svojí sítí mohli těžko uživatelsky přívětivě pokrýt rozsáhlejší území. Naráželi na rozličná kmitočtová pásma v jednotlivých oblastech, potýkali se s tím, že sítě nebyly dostatečně jednolité. S licencemi se navíc spekulovalo. Trh s licencemi, který druhotně vznikl, měl multimiliardový objem, ač vláda a úřady z poskytnutých licencí prakticky žádné peníze neměli. Daňovým poplatníkům tedy utíkaly obrovské sumy finančních prostředků.
Když pak tedy Milgrom s Wilsonem – oba působí na Stanfordově univerzitě – dali americké vládě, resp. americkým daňovým poplatníkům vydělat zmíněných 617 milionů dolarů, byl to značný průlom. Oba dva dávají solidně vydělat i soukromým společnostem, nejen daňovým poplatníkům. Jsou tedy úspěšní nejen v oblasti akademické ekonomie, ale také v byznysové praxi.
Milgromův tým například v roce 2006 zajišťoval poradenské služby společnosti Comcast a jejímu konsorciu, SpectrumCo. Podle studie Winning Play in Spectrum Auctions, kterou v roce 2009 publikoval americký Národní úřad pro ekonomický výzkum, se jednalo o „nejneobyčejnější výkon v historii amerických aukcí frekvenčního spektra“. SpectrumCo podle studie díky zvolenému postupu při dražbě ušetřilo takřka 1,2 miliardy dolarů. O tolik levněji totiž získalo frekvence v porovnání s tím, kolik za jejich srovnatelnou obdobu platili jiní dražitelé, společnosti jako T-Mobile nebo Verizon. Jedním z taktických postupů konsorcia SpectrumCo bylo skokové navýšení nabízené sumy – o 750 milionů dolarů. Jednalo se o nevýraznější skokové navýšení nabízené sumy v historii amerických frekvenčních aukcí. Americkou Federální komisi pro komunikace přimělo ke změně dražebních pravidel.
Letošní ekonomická Nobelova cena je tedy nejen očekávatelná, ale také plně zasloužená. Dostávají ji muži, kteří opravdu mění svět.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
