Zrušíme-li hrozbu bankrotu, vytrácí se i disciplinující vliv, který tato hrozba má. Za socialismu v Československu také bankrot prakticky neexistoval. Tehdejší státní podniky tak nic nepobízelo k „reformám“, tedy k inovacím. Výsledkem bylo obrovské technologické zaostávání sovětského bloku za Západem a v poslední fázi samotné zhroucení železné opony.
Nyní zase na Západě prakticky není možný bankrot rovnou celých zemí. Jako socialistické podniky v ČSSR i země Západu ztrácejí podněty k reformám. Dluhopisové trhy už je nedisciplinují jako dříve, neboť jsou znásilněné nově tištěnými biliony. Ba co hůř, intenzivní „tištění peněz“ v podání centrálních bank – neboli extrémní expanzivní měnová politika – zlevňuje vládám a politikům jejich zadlužení a zadlužování. Tak centrální bankéři vytvářejí u politiků dojem, že „zdroje jsou“ – a že vždy i budou. Bankrot přece nehrozí.
A protože bankrot nehrozí, nafukují se bubliny, které by nebyly myslitelné bez enormního „tištění peněz“. Jde také o bublinu dotační a bublinu regulační. Dříve si politici nemohli dovolit tolik dotovat a regulovat, protože by tím brzy sami sebe předlužili a dovedli zemi k bankrotu.
To se v podstatě stalo v zemích RVHP a byl to hlavní důvod pádu sovětského bloku.
Dnes však centrální banky Západu politikům umožňují, aby se předlužovali, aby mohutně dotovali a regulovali. A aby také konali populisticky, bude-li třeba. Plošné jednorázové přidání pěti tisíc korun důchodcům je vlastně druhem dotace. Zrušení superhrubé mzdy bez hledání adekvátních úspor umožňuje vládě zase jen její centrální banka. Bez ní a její připravenosti případně odkupovat vládní dluh by populismus politiků vytrestal sám trh. Totiž dluhopisový trh. Začaly by citelně růst úroky, za něž si vláda půjčuje, a celkové náklady obsluhy dluhu.
Tento „bič“ ale vlády nad sebou minimálně v posledních 10 letech nemají. A zvláště patrné je to nyní, v době koronavirové. Centrální banky Západu svojí expanzivní měnovou politikou – tedy politikou levných peněz, ultranízkých úroků a dalšího zadlužování – umožňují vládám v oblasti fiskální politiky uskutečňovat dotační populismus, za nějž už je jako dříve nevytrestá dluhopisový trh.
Nafukuje se dále dluhová, dotační a regulační bublina, která centrální banky záhy nutí jít s úroky ještě níže. Dluh, dotace, regulace samozřejmě ekonomiku ničí, způsobují zaostávání, ale „řešením“ je opět jen další dluh, další regulace a další dotace. Je to bludná spirála postupného ekonomického chřadnutí Západu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
