100 + 1 zahraniční zajímavost: Jsou krásní lidé sebevědomější? Vydělávají více než jejich nehezcí kolegové? Co znamená krása u žen a co u mužů? Na tyto otázky odpovídá ekonom Lukáš Kovanda, který se kromě jiného věnuje i takzvané „ekonomii krásy“.
Existuje obecné povědomí, že krásní lidé mají lehčí život. Lze to skutečně takto zobecnit?
Ekonomický výzkum ukazuje, že fyzicky atraktivní, krásní lidé mají zcela jistě lehčí život na pracovním trhu. Uvedu hypotetický příklad. Představme si člověka, jehož fyzický vzhled by převážná část ostatních lidí ohodnotila tak, že by skončil mezi spodními patnácti procenty nejošklivějších lidí. Jako v pohádce, třeba mávnutím proutku, by tento člověk „zkrásněl“ a najednou by jeho vzezření bylo tak libé, že by jej ostatní řadili mezi třetinu nejpřitažlivějších, nejkrásnějších lidí. I kdyby všechno ostatní, jeho vzdělání, schopnosti, um, dovednosti, komunikační schopnosti atd., zůstalo stejné – na téže úrovni jako před mávnutím tím proutkem -, bude nyní jeho finanční příjem v průměru o patnáct procent vyšší. Jen a pouze díky tomu „zkrásnění“.
Je krása obecně spojena s nějakými přidruženými rysy? Lze říci, že krásní lidé jsou vždy i sebevědomější?
Neřekl bych, že vždy. Řada velmi půvabných dívek například končí „u tyče“ nebo jako prostitutky. Jednak pochopitelně kvůli vidině snadného příjmu, ale v některých případech i pro nedostatek sebevědomí, jejž způsobují například frustrace z dětství, které v nich vzbuzují pocit, že na nic lepšího, hodnotnějšího nemají. Ale v převažující míře tomu tak je: krásní lidé jsou si vědomi této své výhody a umí ji kapitalizovat v osobní komunikaci, pročež působí sebevědoměji. Ale pozor! Sebevědomě může působit i leckterý docela škaredý muž – stačí třeba, když má tučné konto (nebo když mají tučné konto jeho rodiče).
Studie ukazují, že přitažliví lidé vydělávají v průměru více. Lze to nějak vysvětlit?
To částečně souvisí s předešlým. Když krásný člověk díky svému vzhledu působí sebevědoměji, obratněji komunikuje, bude asi i úspěšnější – například při prodejní činnosti. Zaměstnavatel má samozřejmě zájem spíše o ty zaměstnance, kteří jsou ve své činnosti – třeba při té prodejní – úspěšnější než ostatní, a těmto lidem bude ochoten dát pochopitelně i vyšší mzdu. Jiná teorie má za to, že krásní, fyzicky přitažliví lidé – třeba vysocí muži – jsou přitažliví, neboť jejich tělo se v dětství potýkalo s méně nemocemi, pročež se lépe rozvinula nejen jejich tělesná schránka, ale i jejich nervový systém, „mozková kapacita“, a tedy schopnost učit se. Tu také ocení zaměstnavatel.
Krása je jistě skvělá pro vytváření dobrého prvního dojmu. Není ale možné, že se například v pracovním kolektivu prostě „okouká“? Její vliv by měl spíše klesat, ne?
Každá krása se okouká. Každá kráska se okouká. A není to dáno jen tím, že krásky s rostoucím věkem poněkud odkvétají. Funguje i to, čemu ekonomové říkají zákon klesajícího mezního užitku. Muži to dobře znají. Spatří-li poprvé půvabnou dívku, těžko z ní spouštějí oči. Když si s ní začnou a tráví s ní více času, na tu její krásu si zvykají – mezní (dodatečný) užitek z každého dalšího setkání s onou dívkou je nižší a nižší, a pokud se v tom jejich vztahu nerozvinou jiné, trvalejší a nepomíjivé hodnoty, vztah zaniká. Obdoba tohoto jevu funguje i na pracovišti. Při pohovoru, kde velkou roli hraje první dojem, může být zaměstnavatel vzezřením uchazeče také v jistém smyslu krátkodobě okouzlen. Ekonomové mluví o rozdílné empatii nabuzeného a klidného stavu. Libý uchazečův vzhled například zaměstnavatele nabudí tak, že uvěří v jeho nadprůměrné schopnosti, dá mu nadprůměrný plat, a potom, po nějaké době, když už se mu uchazečova fyzická krása okoukala, když už je zaměstnavatel v klidném stavu, „okoukávají“ se mu i uchazečovy schopnosti – zjišťuje, že zase nejsou kdovíjak nadprůměrné, a v duchu třeba i lituje, že mu dal tak štědrý plat.
Pohlednost někdy může být obousečná. Nedávno publikovaná studie časopisu Bussines Daily odhalila, že hezké ženy častěji vypadávají z výběrových řízení na pracovní místa. Naopak pohlední muži jsou favorizovaní. Zakopaného psa nakonec studie objevila ve faktu, že na personálních odděleních většinou sedí mladé a nezadané ženy, které raději přijmou potencionálního milence, než krásnou konkurentku. Může být rozhodování manažerů skutečně tak iracionální?
To tak může být. Až dosud jsme mlčky předpokládali, že zaměstnavatel je vždy primárně zainteresovaný na maximalizaci zisku firmy či na co nejlepší efektivitě organizace, pro niž uchazeče najímá. Nadřízení – například ve velkých korporacích nebo ve státních podnicích či úřadech – ale při pohovorech mohou pochopitelně sledovat, a upřednostňovat, i jiné, řekněme, postranní zájmy a motivy, z nichž jeden jste naznačil. Pozor! Ačkoli je to iracionální motiv z hlediska celé té korporace (jejích vlastníků, tedy zpravidla akcionářů), podniku či úřadu, z hlediska nadřízeného, který uchazeče najímá, jde zpravidla o čistě racionální kalkul – jde o jeden z projevů problému vztahu mezi vlastníkem a správcem (najatým manažerem – tím nadřízeným), kteří mohou sledovat odlišné zájmy. Nadřízený manažer tedy může i tíhnout k tomu, najmout někoho průměrného, kdo jej nebude svými schopnostmi – nebo svým fyzickým vzhledem, dojmem, jejž vyvolává – ohrožovat. Pak pochopitelně je nadprůměrný fyzický vzhled spíše na škodu.
Lidová moudrost praví, že muži chtějí krásné ženy, ale ženy chtějí bohaté muže. Je to jen mýtus, nebo je to skutečnost podložená tvrdými fakty?
Už v árii George Gershwina Summertime z opery Porgy a Bess ze třicátých let se zpívá „Your daddy’s rich / And your mamma’s good lookin'“. Takže je to tak, je to určitý ideální stav věcí – a vždy tomu tak bylo. Kromě árií to prokazuje celá řada psychologických, sexuologických či ekonomických studií. Jedna taková studie nedávno také doložila, že ženy dosahují při sexu se zámožnějšími muži kvalitnějšího a častějšího orgasmu. Muži zase jistě budou mít kvalitnější orgasmus s krásnou ženou – nedostavil-li se ovšem ještě onen efekt plynoucí ze zákona klesajícího mezního užitku, jak jsme o něm již hovořili, v přílišné míře.
Na druhé straně úsečky leží ošklivost. Má i ta vliv na úspěchy (či spíše neúspěchy) v životě?
Určitě. Zkuste si vzpomenout, kdy měly Spojené státy naposledy plešatého prezidenta. Bojují-li o úřad dva kandidáti, z nichž jeden je vlasů prostý, tento zpravidla prohrává – bez ohledu na jeho program, řečnické schopnosti a tak dále. V televizi, v předvolebních diskusích a kláních, prostě vypadá hůř než jeho vlasatý konkurent. Ošklivost pochopitelně hraje roli i v běžném zaměstnání. Ekonomové hovoří o takzvané „pokutě za ošklivost“ – tehdy má nešťastník nižší mzdu jen a pouze proto, že jeho vzhled zaostává za průměrem. Je to nespravedlivé, ale je to tak. Těžko s tím něco uděláme.
Připravil: David Bimka
Vyšlo ve „100 + 1 zahraniční zajímavost“ číslo 3/2012 (úplná verze rozhovoru, jenž vyšel pod názvem „Ošklivost se trestá“).
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
