Je téměř folklórem doby upozorňovat, jak malý podíl hrubého domácího produktu ČR směřuje na podporu vědy a výzkumu, na utváření takzvané znalostní ekonomiky. Málokdo pochybuje, že věda a výzkum ústí v inovace, ergo hospodářský růst a bohatnutí společnosti. Mnohem slabší shoda panuje stran toho, jak vědu a výzkum efektivně podporovat.
Zkušenost z inovačně úspěšných zemí je přitom jasná: opravdové inovace vyžadují zejména liberalizované ekonomické prostředí s dostatkem rizikového kapitálu. Podmínkou je rovněž kvalitní úroveň základního výzkumu. V ČR bohužel ani jedno z uvedeného v současnosti není, alespoň tedy ne na uspokojivé úrovni.
Výjimkou potvrzující pravidlo je snad pouze sektor informačních technologií. To, že zhruba na jedné třetině celosvětově sledovaných počítačů je nainstalován antivirový software českých (a jednoho slovenského) producentů je jednoznačný úspěch a ilustrace skutečnosti, že nejen pověstné zlaté české ručičky, nýbrž i zlaté české hlavičky mají nesmírný potenciál i ve světovém měřítku.
Bohužel však valná většina toho, co se vydává za státní podporu vědy a výzkumu, směřovanou ať už z Prahy či Bruselu, nedopadá na příliš úrodnou půdu. Je to jedna ze sfér, v níž se názorně ukazuje zbytečná přebujelost státního sektoru. Firma, která zamýšlí uvést vskutku převratnou inovaci, nebude přece žádat o veřejnou dotaci na takový projekt. Vždyť by v rámci nutného papírování musel svůj záměr zveřejnit, a to pochopitelně i konkurenci. A konkurence nikdy nespí, jak se říká. Jde-li o potenciálně výnosnou inovaci, svůj záměr tedy utají a raději bude shánět soukromé peníze – soukromý rizikový kapitál. A rizikový kapitál snáze sežene v regulačně nesešněrovaném ekonomickém prostředí, které například není dušeno nadměrnou daňovou zátěží.
Role státu tedy spočívá ve vytváření vhodných podmínek pro inovativní činnost, nikoli v podpoře inovací jako takových. Jsou-li totiž podporovány přímo inovace, většinou jsou výsledkem jen pseudoinovace. Papírově jsou však pochopitelně zadministrovány jako příkladné inovace, Praha či Brusel tak řádně „podojeny“ na dotacích, aniž by se ovšem dostavil skutečný ekonomický efekt.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.