Takzvaní ekonomové štěstí říkají, že absolutní výše bohatství nerozhoduje o tom, jak se cítíme spokojení či šťastní. Důležitější je, jak si stojíme mezi lidmi, s nimiž se srovnáváme. Když máme pocit, že si stojíme líp než druzí, jsme šťastní. Dokud se ovšem nezačneme srovnávat s lidmi jinými, z blahobytnější vrstvy. A tak stále dokola. Věčné štěstí neexistuje. Zatímco dříve sloužil jako vzor bohatství a štěstí spíše člověk vypasenější (prostě proto, že měl na jídlo v době, kdy to nebylo úplně pravidlem), dnes je to naopak. Úspěšní a bohatí lidé jsou spíše štíhlí. Z čeho by dříve lidé byli šťastní, je dnes naopak pro polovinu lidí důvodem ke stresu a obavám, že jsou moc tlustí.
Statistici žasli, když se jim v roce 1997 dostala do rukou čísla od vojenských odvodů z okresu Plzeň-jih. Spočítali totiž, že hned 29 procent branců měří přes 185 centimetrů. Ještě v devatenáctém století se přitom mezi takové dlouhány počítala sotva tři procenta lidí. Lidský vzrůst, který byl v jednom století ojedinělý, se ve století následujícím stal takřka normou. Zeptáte-li se dnes mladíka, který měří 185 centimetrů, jestli se považuje za dlouhána, nejspíš odpoví, že ne, že by musel mít aspoň dva metry, aby to o sobě řekl. V devatenáctém století už lidé jeho vzrůstu mohli uvažovat o účinkování v roli „obra“ v nejbližším cirkuse.
Himlhergotdonrvetrkrucajselement!
Zásadní výhodou měření výšky je, že máme k dispozici objektivní ukazatel; jeden centimetr je objektivně zcela shodný v České republice jako v Indii, je v současnosti totožný s jedním centimetrem z roku 1997 i s jedním centimetrem z dob císaře pána, dejme tomu z roku 1880 (metrická soustava ovšem byla v Rakousku-Uhersku zavedena roku 1871).
To s měřením lidské spokojenosti je to o poznání složitější. Žádný její objektivní ukazatel neexistuje a ani existovat nemůže. Vojenský lékař nemůže brance – tak jako v případě měření výšky – postavit ke stěně a v mžiku oka jednoduše změřit jeho spokojenost. To, do jaké míry je či není člověk spokojen, je vlastně jeho věčným tajemstvím, které se ostatní mohou snažit odhalit jen nepřímo a obvykle nespolehlivě; třeba na základě pozorování, co daný člověk spotřebovává, jak se vyživuje nebo – zpětně – jak vysokého věku se dožil, či podle toho, jaká je pomyslná „míra jeho společenské neorganizovanosti“. Protože ten, kdo se potýká s dluhy či se pokusí o sebevraždu, se zřejmě niterně necítí zrovna dobře. Všechny tyto atributy jsou ovšem záludné.
Vezměme si třeba kvalitu stravy. Ještě za časů císaře pána šlo celkem snadno vyvodit, že otylí lidé s velkou pravděpodobností vedou i spokojenější život. Prostě proto, že si mohou dovolit dost jídla, což tehdy zdaleka nebylo normou. Pravda, nerudný Trautenberk v Krkonošských pohádkách se svým neustálým
nepůsobí jako vzor spokojenosti a vyrovnanosti, ale berme tyto pohádky opravdu jako pohádky či alespoň coby výjimku potvrzující pravidlo. Tím, co však vyprávějí, se skutečně shodují s tehdejší obecnou skutečností, že „šlechta“, lidé s postavením – Trautenberkova typu –, bývala vypasenější, protože se prostě měla lépe než poddaní, služebnictvo, řadoví rolníci, zkrátka „plebs“. Pokud by se tehdy provádělo nějaké šetření spokojenosti, plnoštíhlí lidé by podle všeho byli výrazně šťastnější než ti „vychrtlí“.
Takové konstatování bude dnes do značné míry stále platné v řadě zejména chudších částí světa, třeba na indickém venkově. Jenže v hospodářsky vyspělých zemích už je tomu docela jinak. Příkladem je Británie nebo Německo.
Vrtá Vám hlavou vztah kokainu a štíhlé linie?
Do hlavy Kate Mossové samozřejmě nevidíme, i když stav její nosní přepážky může i v tomto směru čas od času dávat jisté naděje. Je ovšem skutečně možné, že ve vztahu této i jiných modelek k bílému prášku nejde jen o sílu zvyku. Když ruská modelka Kira Dichťarová (Dikhtyar) svěřuje stanici FoxNews, co všechno jsou děvčata ochotná podstupovat, jen aby mohla vystupovat na předních světových přehlídkách, zmiňuje mimo jiné příběhy (sama je samozřejmě zná jen z doslechu) o agentech, kteří své svěřenkyně pobízejí k užívání speedu a koksu, má to prý zrychlovat metabolismus a snižovat chuť k jídlu.
Zní to trochu jako babský recept, nicméně něco na něm bude. Poslouchejte, jak doktorka Karen Erscheová shrnuje výsledky jednoho svého výzkumu: „Byli jsme překvapeni, jak málo tělesného tuku uživatelé kokainu měli, když uvážíme spotřebu tučného jídla, kterou vykazovali. Zdá se, že pravidelné zneužívání kokainu přímo zasahuje do metabolického procesu, a tedy snižuje hladinu tělesného tuku.“
Kyselo a kokain
V roce 2007 ekonomové Andrew Oswald a Nattavudh Powdthavee dospěli k poměrně zneklidňujícímu závěru. Zjistili, že polovina britské populace považuje svoji váhu za příliš vysokou a že spokojenost a stav psychického zdraví je u otylejších lidí v Británii a Německu na nižší úrovni než u lidí s váhou „nějak tak akorát“.
Je zřejmé, že potraviny jsou ve vyspělých zemích současnosti dostupnější než na indickém venkově nebo za časů, kdy na Krkonošsku Anče vařívala kyselo. Zmínění ekonomové konstatují na základě svých dřívějších statistických pozorování, že jestliže je z psychologického hlediska únosnější být nezaměstnaným v regionu s vysokou nezaměstnaností, bude to samé platit třeba i právě pro otylost. Psychicky je méně zatěžující být tlouštíkem ve společnosti, kde je obezita poměrně častá, než ve společnosti, kde jde o podobně vzácný úkaz, jakým byl 185 centimetrů vysoký člověk v devatenáctém století.
Z historického pohledu současná bezpříkladná dostupnost potravin vede k tomu, že jídla jíme víc, než musíme. I když si to řada lidí později vyčítá a je nespokojená, v daný okamžik prostě jídlu neodolají; a hospodářsky vyspělý svět včetně České republiky se tak stále zřetelněji ocitá ve „spirále obezity“ (včetně České republiky, kde mezi lety 1993 a 2008 stoupl podíl mužů, kteří trpí nadváhou nebo obezitou, z 55,5 procenta na 62,5 procenta, zatímco podíl stejně klasifi kovaných žen vzrostl ze 40,3 na 46,5 procenta). Pokud se tato spirála nezastaví, podstatná většina Čechů bude časem vypadat jako Trautenberk.
Jak si však Oswald a Powdthavee dále všímají, zatímco značná část populace vyspělého světa se ocitá ve „spirále obezity“, určitá její část sdílí naopak pohnutky k nutkavému hubnutí. Nejčastěji jde o představitele „elity“ té či oné ekonomicky vyspělé společnosti. Například o lidi, kteří často veřejně vystupují, kvůli povolání musí působit reprezentativně nebo se svým vzhledem přímo živí. Ostatně nemusíme ani opouštět Britské ostrovy. Jedna z tamních nejúspěšnějších modelek poslední doby, Kate Mossová, proslula svojí slabostí pro kokain. Jistě, je opět extrémním případem, avšak posedlost štíhlostí (někdy až anorektických rysů) – navzdory obžerství společnosti – se v jistých kruzích stává čím dále tím běžnější. Mnohým lidem – nejen modelkám, ale třeba i vysoce postaveným manažerům, televizním osobnostem a dalším – stojí prostě zato riskovat kvůli udržení štíhlosti třeba i drogovou závislost; jen aby je kvůli zhoršení atraktivity zevnějšku nevystrnadila z atraktivní pracovní pozice (či je nepřipravila o šanci tuto pozici získat) dychtivá konkurence. Tento trend se někdy dokonce odráží už i ve statistických číslech. V České republice například poslední dobou stoupá počet dívek a mladých žen trpících podváhou (podváhou – odpovídá BMI nižšímu než 18,5 – v České republice trpí v současné době více než dvacet procent dívek ve věkové skupině 18 až 19 let a jedenáct procent žen ve věkové skupině 20 až 29 let).
Obžerství, orgie, nirvána
Nadváha, otylost či obezita v současném vyspělém světě nejsou atributem, jakým byly v době, kdy „dobře živený“ Trautenberk vyrážel na „Krakonošovo“. Naopak, „lepší lidé“, jak vidíme, stále zřetelněji tíhnou k opačnému extrému, k chorobné štíhlosti. Štíhlí lidé nejenže vypadají dobře na přehlídkových molech, před kamerou či za konferenčním pultíkem, ale svojí udržovanou postavou také demonstrují, že si mohou bez problémů dovolit zdravě žít. Tedy například věnovat se rozličným sportovním aktivitám, trávit aktivní dovolenou, stravovat se v dražších restauracích či kupovat zdravější potraviny. To všechno pochopitelně stojí peníze. Takže pokud je dnes určité fyzické vzezření alespoň částečným odrazem relativního bohatství a blahobytu, pak je to ve vyspělých zemích spíše štíhlost než nadváha jako za časů Trautenberka.
Z toho všeho je zřejmé, že „prostorová výraznost“ postavy vybraného člověka může sloužit jako „okno“ do jeho niterných stavů a eventuálně spokojenosti jen velmi obtížně, a to zvláště při srovnávání časovém (Trautenberk vs. Kate Mossová) nebo zeměpisném (dnešní Británie, Německo, Česká republika vs. indický venkov). Podobné to je s dalšími atributy, o kterých by se alespoň teoreticky dalo uvažovat jako o vodítcích, na jejichž základě může vnější pozorovatel odhalit skutečnou úroveň spokojenosti vybraného člověka. Spolehlivé a objektivní měřítko, jakým je obyčejný metr při měření lidské výšky, zkrátka v případě měření lidské spokojenosti neexistuje.
Říci, zda byli kdysi spokojenější lidé Trautenberkova typu, nebo jsou dnes ti typu Kate Mossové, je tedy také značné obtížné, ne-li zhola nemožné. Jisté je ovšem to, že jak vzezření a la Trautenberk, tak vizáž a la Mossová představovaly (či představují) v příslušné době a příslušné socioekonomické vrstvě určitý ideál. Ideál je to právě proto, že jím jeho nositelé mohou demonstrovat své relativně vysoké bohatství. Přitom, jak víme, právě relativně vysoké bohatství je jedním z nejzaručenějších zdrojů člověčí spokojenosti.
Trautenberkovské obžerství i kokainové orgie v duchu Kate Mossové jsou v důsledku vlastně jen poněkud vyhrocenějšími projevy nekonečné člověčí cesty za nirvánou trvalého štěstí. Cesta zůstává, jen se v běhu dějin zásadně mění kulisy.
Vyšlo v Psychologii.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
