Vstupujeme do druhého poločasu bitvy s koronavirem a jeho následky. Dostat se ze současné krize s co nejmenšími důsledky zdravotními i ekonomickými předpokládá najít rozumný kompromis mezi epidemiology a ekonomy.
V Evropě během šíření koronaviru vyrostla nová železná opona. Naštěstí jen pomyslná. Vůbec přitom nesouvisí s uzavíráním hranic, nýbrž s počtem zemřelých na onemocnění covid-19. V zemích na západní straně pomyslné nové železné opony jsou počty obětí v přepočtu na milion obyvatel dramaticky vyšší než v zemích její východní strany. V zemích bývalého socialistického bloku včetně Česka jde o jednotky až nižší desítky zemřelých v přepočtu na milion obyvatel, zatímco v zemích na západní straně někdejší skutečné železné opony jde o vyšší desítky až stovky zemřelých na milion obyvatel.
Srbsko-americký ekonom Branko Milanović, který přednáší i na London School of Economics, vysvětluje vznik „nové železné opony“ vyšší disciplinovaností obyvatelstva bývalého socialistického bloku a také lepší či razantnější odpovědí vlád zemí její východní strany na šířící se nákazu. Jedním z odkazů koronakrize tedy může být dost dobře poznání, že státní správa někdejších socialistických zemí vůbec není tak zlá, jak se často traduje. Na pandemii byly, zdá se, mnohem lépe připraveny než země ze západní strany někdejší železné opony. A další poznatek: chudší evropské země odolávají koronaviru lépe než ty bohatší. Země, které si mohou dovolit dát na zdravotnictví více peněz, tedy v době pandemie tuto svoji výhodu nedokážou nijak zužitkovat, naopak.
Přítomný čas je na místě. Stále jsme totiž jen v jakémsi poločase. Konkrétně Česko v boji s koronavirem zatím jednoznačně obstálo. Podařilo se ho tu „přizabít“, jak říkají epidemiologové. Titíž odborníci se ovšem děsí současného zrychleného tempa otevírání obchodů a vůbec návratu celé ekonomiky k normálnímu provozu.
Druhý poločas boje s koronavirem nás teprve čeká a velmi dobrý dojem z poločasu prvního si ještě můžeme pokazit. I nadále bude třeba zejména disciplinovanosti občanů. Vláda pak musí situaci delikátně balancovat tak, aby koronavirus zůstal „přizabitý“, ale současně neskonala ekonomika.
Až virus ožije
Pokud bychom měli koronavirus nejen přizabít, nýbrž zcela zabít, musela by ekonomika zůstat zavřená do prosince. I pak by ovšem hrozilo, že vir „ožije“, neboť si jej po otevření hranic dovezeme ze zahraničí, například z mnohem více zasažené západní Evropy. Smysl tedy má kompromis, který spočívá v epidemiologicky kontrolovaném postupném návratu k normálnímu ekonomickému provozu.
Říká se, že kompromis je objektivně dobrý tehdy, když s ním není úplně spokojena ani jedna ze stran. V podmínkách současné situace by to znamenalo, že s tempem otevírání ekonomiky nebudou spokojeni ani epidemiologové, protože se jim bude zdát příliš rychlé, ani podnikatelé a firmy, jimž se zase bude zdát až příliš pomalé.
V posledních dnech se zdá, že se vláda přiklání na stranu ekonomických zájmů, zatímco upozaďuje starosti epidemiologů. Nutno však říci, že pro řadu firem je i nynější rychlejší otevírání až příliš pozdní.
Uvažme, že v polovině letošního roku dosáhne koronakrizový výpadek v peněžních tocích tuzemské firemní sféry nějakých 700 miliard korun. Firmy tak od začátku nouzového stavu přicházejí denně průměrně o 6,4 miliardy korun. Obrovská částka.
Vláda by neměla dbát kritiky a odhodit ostych hrábnout hlouběji do státního dluhu.
Zdá se tedy, že ani jedna ze stran není nyní úplně spokojena, což by právě mohlo naznačovat jistý kompromis. Sice nelehký, ale za současné situace, s níž nikdo pořádně nemá a ani nemůže mít zkušenost, možná ještě docela dobrý. Čas ukáže.
Stát musí rozhodně onen mnohasetmiliardový výpadek v peněžním toku firemní sféry „vykrýt“. Žádné své peníze sice nevydělává, zato si může půjčovat ve velkém a levně jako nikdo jiný. Proto je přirozené, že firmy podpoří na dluh. Kdo nyní volá po tom, aby vláda firmám dodala podstatně více, musí se smířit se schodkem minimálně kolem 500 miliard. Není dosažitelné mít zároveň masivní podporu firem – a přitom deficit „jen“ 300 miliard. Pokud má vláda dostat do ekonomiky peníze, neobejde se to bez navýšení deficitu.
Podpora v. deficit
Přitom často stejní vládní kritici, kteří si stěžují na to, že kabinet dostatečně nepodporuje firmy, ho současně kárají za navýšení deficitu. Vláda by neměla dbát této kritiky a odhodit ostych hrábnout hlouběji do dluhu.
Je však také třeba, aby peníze, pro něž si takto hrábne, adresně mířily k těm, kteří je opravdu potřebují. V rámci Národní ekonomické rady vlády (NERV) jsme celkem zajedno v tom, že například podpůrné programy COVID 1 a COVID 2 byly objemově nedostatečné. Program COVID 3 tak představuje zřejmě poslední příležitost, jak situaci napravit.
Je třeba přijít s dalšími kroky, které firmám pomohou zacelit hotovostní výpadek. Jedná se například o odklad sociálního pojištění nebo o odklad plateb DPH, který NERV rovněž vládě navrhuje.
Vstupujeme do druhého poločasu. V něm se rozhodne, zda, zaprvé, Česko potvrdí svůj mezinárodní epidemiologický úspěch, a zadruhé, zda celý svůj zápas s virem ekonomicky ustojí. Chce to pokračující disciplinovanost lidí, velkorysejší vládu a konečně opozici, která pochopí, že bez citelného deficitu a dluhu současnou hrozbu hluboké ekonomické recese odvrátit nelze.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
