Americké akcie se minulý týden hroutily nejrychleji od roku 1933, tedy od doby Velké hospodářské krize. Podle některých měřítek dokonce nejrychleji v historii. Ani druhá světová válka, začátek války studené, Eisenhowerův infarkt, atentát na Kennedyho, burzovní krach roku 1987, 11. září či bankrot Lehman Brothers neuvrhly trhy do takové paniky jako koronavirus.
Panika není zcela neopodstatněná. První tvrdá data, jež zachycují dopad šíření koronavirové nákazy, totiž naznačují, že citelné burzovní propady budou pokračovat i v tomto týdnu. Podle sobotních čísel se ekonomická aktivita v Číně, v tamním průmyslu, službách či stavebnictví, celkově snížila nejvýrazněji za celou historii měření. Propad v Číně je tak hluboký, že světová finanční krize z doby před více než deseti lety je proti němu spíše jen „škobrtnutím“.
Emoce jsou na pochodu. Nejbohatší člověk planety, Jeff Bezos, v uplynulém týdnu zchudl o 275 miliard korun. Pokud by o tolik přišel nejbohatší Čech, Petr Kellner, byl by na mizině. Kellner podle Bloombergu ovšem ztratil „jen“ devatenáct miliard korun. Nicméně to potrhuje, jak enormním tempem se ze světových trhů a burz „vypařuje“ bohatství. Mezinárodní investoři se zbavují akcií, surovin či měn a utíkají buď k dolaru, americkým dluhopisům, nebo k hotovosti. Prakticky nic jiného se jim v čase takovéto paniky nezdá dostatečně bezpečným úložištěm peněz.
Vystrašení investoři
Páteční pád amerických akcií by byl ještě hlubší, pokud by v posledních 90 minutách obchodování nezasáhla americká centrální banka. Vydala svým rázem poměrně ojedinělé prohlášení, jež mělo jediný cíl – utlumit paniku. Jerome Powell, její šéf, uvedl, že Fed bude náležitě jednat tak, aby ekonomiku podpořil. To si trhy vyložily tak, že se zvyšují šance na již poměrně brzké snížení základních úrokových sazeb. Podstatná část trhu je nyní dokonce přesvědčena, že vedoucí představitelé Fedu se poprvé od října 2008 sejdou na mimořádném zasedání, kde redukci sazeb – nelze vyloučit, že dokonce o půl procentního bodu – odmávnou. Řádné zasedání je plánováno až na 17. a 18. března, což se mnohým investorům zdálo jako věčnost už v pátek, tím spíše nyní, po zmíněných katastrofálně zlých čínských číslech.
Masivní sháňka vystrašených investorů po amerických dluhopisech sráží výnos těch dlouhodobých z nich – se splatností deset či třicet let – na dějinné minimum. Investoři prostě v čase nejistoty Trumpově vládě půjčují ještě ochotněji než jindy, aby zaparkovali své peníze, o něž by jinak – kvůli širokému propadu akciových trhů – mohli přijít. Jelikož půjčují ochotněji, spokojí se s nižším úrokem, pročež tedy administrativě historicky zlevňují provoz USA.
Jenže tržní úrokové sazby, včetně těch dluhopisových, musí brát na zřetel také Fed. Pokud se znatelně propadají, dokonce na dějinná minima, přičemž Fed své sazby nesníží, vážně hrozí, že bude celou americkou ekonomiku měnověpoliticky škrtit. To ještě zhorší útlum ekonomiky, americké i světové, který kvůli koronaviru nastává tak jako tak. Není to tedy o tom, že by představitelé Fedu byli bláhoví a domnívali se, že nižší sazby rychleji přivedou na svět účinnou koronavirovou vakcínu, přimějí Číňany hned otevřít všechny své továrny nebo dají lidem vzpruhu, aby se navzdory nákaze v zástupech vydali do ulic na nákupy. Vlastně se ani nedá říci, že snížení sazeb by v současnosti znamenalo uvolnění měnových podmínek. Spíše jde o to, aby se zabránilo jejich přílišnému utažení. Utažení, jehož příčinou je zavření čínských továren či stupňující se strach z neznámého a z šíření nákazy v Evropě či Americe.
Rozmazlování škodí
Na druhou stranu je pravda, že světově významné centrální banky svým jednáním v uplynulých více než deseti letech vytváří živnou půdu právě pro takovou paniku, jakou dnes zažíváme. Vždyť proč by – zatím – měl být koronavirus větší hrozbou globální ekonomice než někdejší studená válka, kubánská jaderná krize a završení Kennedyho vlády jeho zavražděním, 11. září nebo pád investiční banky Lehman Brothers a následná světová finanční krize? To byly nepochybně neblahé světodějné momenty (kterým koronavirus zatím stále být nemusí), přičemž trhy panikařily méně, než panikaří dnes. Panikaří tolik totiž i proto, že je centrální banky zejména v posledním desetiletí neustále ukolébávají. Vyhlazují každý drobný otřes, takže trhy jaksi ztrácí svoji odolnost vůči proměnám okolností. Když pak získají pocit jako dnes, že čelí situaci, s níž už si nemusí vědět rady ani jejich „maminka“, tedy centrální banka se svým záchranným pumpováním peněz do ekonomiky, okamžitě propadají nemístnému děsu a běsu.
To není volání po tom, aby centrální banky nyní nejednaly. Ať jednají. Opravdu totiž hrozí malér. Až však nastanou lepší časy, neměly by trhy tolik rozmazlovat a vyhlazovat každý drobný otřes. Každou drobnou bolístku přece maminka pofoukat nemusí. Protože rozmazlování způsobuje ztrátu odolnosti a nadhledu – „pokakávání“ – nejen u dítěte, ale i u burziánů.
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
