Ten muž je génius. Z této jedné holé věty sestával doporučující dopis, jejž mladému matematikovi Johnu Nashovi napsal koncem čtyřicátých let jeho profesor. Nash se tak ocitl na univerzitě v Princetonu, kde zahájil doktorská studia. Bylo mu lehce přes dvacet. Svoji genialitu potvrdil a hned v roce 1950 získal doktorát. O generaci starší matematici jen zírali, když překládal řešení do té doby neřešitelných matematických problémů (Nashovy objevné teorie, teorie her, dnes nalézají uplatnění v ekonomii, evoluční biologii, účetnictví, politologii, vojenství i při konstrukci umělé inteligence či výpočetní techniky). Z génia se stala hvězda – časopis Fortune jej v roce 1958 označil za hvězdu „nové matematiky“.
Genialita nemívá daleko k šílenství – a Nash (nechtěně) potvrdil i toto. Právě koncem padesátých let se u něho naplno projevila ničivá paranoidní schizofrenie. Dnes, s odstupem, je Nash přesvědčen, že náchylnost k psychickému onemocnění chodívá ruku v ruce s nadáním pro tvořivé myšlení, které je tak vlastní géniům jeho typu.
„Pravdou může být, že existuje určitý vztah mezi zavrhnutím formálních vzorců myšlení a naopak jednáním v souladu s kreativním, tvořivým myšlením,“ říká v tichu jedné z princetonských poslucháren, kde se s ním autor blogu setkal. „Domnívám se také, že mé vědecké ideje by nebyly objevné, pokud bych smýšlel jaksi normálněji. Albert Einstein také nebyl bůhvíjak normální osobností. Newton byl vyhrocený neurotik.“
Začátkem šedesátých let to vypadalo, že si jeho těžké onemocnění vybere daň mnohem vyšší a že mu až do konce života přisoudí nutnost pobytu v léčebně pro choromyslné, ne-li dokonce svěrací kazajku. Nash začal slýchávat podivné hlasy. Přišel o svůj univerzitní post. Nemoc rozvrátila i jeho manželství. Zbytek světa jej odepsal, měl jej za mrtvého. Jen na Princetonu se o něm ještě vědělo, stal se z něho „fantom z Fine Hallu“, budovy princetonské katedry matematiky, nedaleko níž se s ním autor textu sešel. Tam duševně již těžce chorý Nash po nocích psával na tabule roztodivné rovnice, v nichž úzkostně hledal tajná poselství, ve kterých se snad i odrážely v šíleném echu ony hlasy.
Více než půlstoletí poté, kdy nemoc propukla, působí Nash, někdejší „fantom“, při rozhovoru zvláštně, ale ne šíleně. Nemoc totiž začala v osmdesátých letech ustupovat. V roce 1994 se vědec dokonce dočkal Nobelovy ceny za ekonomii, později se podruhé oženil (s tou samou ženou, Alicií, s níž se kdysi, po propuknutí onemocnění, rozvedl) a v Hollywoodu vznikl film Čistá duše (získal čtyři Oscary) o jeho pohnutém životě.
Letos v prosinci je to deset let, co měl film premiéru. Nashův názor na něj je však stále stejný. „Jsem o deset let starší, mé zdraví kolísavější, ale na film mám stále tentýž názor. Byl to úspěšný film, i když to není tak docela objektivní biografie,“ říká. „Ale tak to asi musí být – v životě se toho přihodí mnohem víc, než pak lze směstnat do knihy či scénáře.“
Snímek podle něj ovšem nikdy neměl ambici být dokumentem. „Už třeba jen pro ten fakt, že začíná mým příchodem na Princeton – přitom v mém skutečném životě se toho hodně podstatného odehrálo už před tím,“ vysvětluje. „Také jsem v něm ztvárněn coby výrazně starší, než tomu bylo v reálu. Vždyť v době příchodu na univerzitu mi bylo kolem dvaceti!“Jen pro úplnost, hollywoodský herec Russell Crowe, který v Čisté dušiNashe ztvárnil, už za sebou v době natáčení měl 35. narozeniny.
Zvláštně dnes Nash působí nejen vzezřením, nýbrž i odpověďmi na otázky. Většinou odpovídá oklikou či úplně odbočí. Řeč je hlavně o ekonomii a ekonomice. Nashe už nelekají podivné hlasy, ale znehodnocování dolaru.„Když jsem se před lety poprvé vydal do Evropy, švýcarský frank stál 23 amerických centů a německá marka byla za 25 centů,“ vybavuje si. „Ale nyní dolar odpovídá osmdesáti švýcarským centimům. To dokládá, jak moc šel dolar dolů. A proti zlatu je ten propad ještě citelnější.“
Leká jej i Paul Krugman, taktéž laureát ekonomické Nobelovy ceny a činorodý publicista. „Krugmanovo politické smýšlení je předvídatelné; víte, co řekne, ještě než začne mluvit. Je velmi stranický. Drží se partajní – demokratické – linie,“ říká Nash na adresu svého kolegy z Princetonu. Na Krugmanovi ilustruje přesvědčení, že ekonomové jsou dnes mnohdy jen obhájci určitých politických názorů – nejsou nezávislí, nejsou „sví“. „Doktríny současných ekonomů jsou zastřeny příklonem k tomu či onomu politickému proudu, k té či tamté politické straně. Ekonomie pak přestává být tak vědeckou,“ zní géniova kritika.
Neslýchal-li zrovna podivné hlasy, Nash „svůj“ vždy byl. A je.
(Rozhovor s Johnem Nashem vychází v těchto dnech v Ročence časopisu Týden. Článek je rozšířenou verzí tohoto textu.)
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
