Čína roste tempy, o nichž se zbytku světa může mnohdy jenom zdát. I díky know-how, jež tam „zbytek světa“ – ať už západoevropští finančníci nebo později třeba českoslovenští zemědělští inženýři – pomáhal uvádět. Sotva plnoletá moderní čtvrť Šanghaje je výkladní skříní.
Je neděle krátce po třiadvacáté hodině. Stavební dělníci na jednom ze vznikajících šanghajských mrakodrapů se však ke spánku zjevně nechystají. V temnotě noční lze ve výšinách rozestavěného věžáku spatřit svářečské plameny. Sveřepé šanghajské dělnictvo v posledních ani ne dvaceti letech obdobně neúnavně vybudovalo celou moderní čtvrť Pudong. „Ještě na konci osmdesátých let byly tam za řekou jen mokřiny a pole,“ ukazuje dalšího dne jeden z pamětníků směrem k Pudongu. Historická nábřežní třída Bund, na níž stojíme, je připomínkou staré Šanghaje, jež v devatenáctém a první polovině dvacátého století hostila finanční ústavy z celého světa. Vždyť v čínském přístavním městě vznikla roku 1919 i velevýznamná pojišťovna AIG (American International Group), jež narostla do takových rozměrů, že když se během nedávné finanční krize dostala do úzkých, musela být sanována desítkami miliard dolarů, aby její kolaps nezničil celý globální finanční systém.
Art deco, poté Mao
Neoklasicistické či art deco paláce (Šanghaj má jednu z nejbohatších sbírek art deco architektury na světě), druhdy -a dnes opět – sídla západních finančních ústavů, kontrastují s ultramoderním Pudongem, jehož nejstarší mrakodrap je sotva plnoletý. Máloco tak vystihuje současný ekonomický rozkvět Číny. Rozkvět, který by však nastal mnohem dříve, nebylo-li by Maa a jeho svébytné cesty za komunismem, jež říši středu zejména v padesátých až sedmdesátých letech hospodářsky zcela ochromila. Vždyť ještě během druhé světové války nalezla v Šanghaji útočiště skupina českých utečenců před Hitlerem. Scházívali se v hotelu Mír (Peace Hotel) právě na Bundu a patřil k nim například i pozdější „osmašedesátník“ František Kriegel. Jinými slovy, Šanghaj nikdy neměla daleko k tomu stát se „New Yorkem Východu“. A dnes má k tomu nejblíže. Možná už jím je. Možná, že brzy i přijde čas, kdy bude naopak New York zván „Šanghají Západu“.
Právě dnes by se někdejší čeští emigranti a jejich potomci mohli v Číně stát vítanými zprostředkovateli kontaktů pro tuzemské byznysmeny. „Nejznámější Čechem je tady Krteček,“ diplomaticky si stýská Libor Sečka, český velvyslanec v Číně. Čeští byznysmeni mohou na ikonickou animovanou figurku, kterou prý Číňané milují pro její mírumilovnost, právem žárlit; takových ovací se jim a jejich zboží v druhé největší světové ekonomice zatím zdaleka nedostává.
Obrat českého obchodu s Čínou dosahuje hodnoty šestnácti miliard dolarů a například Maďaři zobchodují s Čínou zboží a služby jen v poloviční výši. „V regionu střední a východní Evropy jsme pro Čínu nejdůležitější obchodní partner,“ podotýká velvyslanec. I tak by ta čísla ale mohla být mnohem vyšší. To však platí pro Evropu obecně. Spolupráci s Čínou zatím mnohem intenzivněji rozvíjí Amerika, a to na všech úrovních. Zatímco v USA studuje dvacet tisíc čínských studentů, v celé Evropě jen deset tisíc. Přitom právě tito lidé budou v blízké budoucnosti příhodnými zprostředkovateli pomyslných klíčů k obchodním branám do Číny.
Farma přátelství
České obchodní zájmy v Číně stavějí buď na projektech ještě z dob rudého bratrství, nebo jde o novodobé, kapitalistické expanze českých společností, jako je PPF.
První skupinu symbolizuje Farma československočínského přátelství v provincii Che-pei. Před 55 lety v ní začali českoslovenští inženýři školit Číňany v práci se zemědělskou technikou. Dosud je to pro ČR velká příležitost bezpečně uplatnit své čínské zájmy, podotýká velvyslanec Sečka.
Z malé farmy se totiž postupně stalo obrovské zemědělské družstvo, které by v roce 2020 mělo mít milion obyvatel a v jehož rámci dnes fungují také rafinerie, hotely, ba dokonce golfové hřiště. Ostatně, zřejmě jako se před těmi pětapadesáti lety Číňané hromadně začínali učit ovládat traktory a další agrární techniku, dnes masově – a s podobnou cílevědomostí – trénují golf. Například na zatravněných plochách kampusu Šanghajské finanční a ekonomické univerzity není vzácností natrefit na desítky studentů, kteří v rámci jakési hodiny tělocviku trénují golfové švihy a odpaly. Prozíraví tvůrci školních osnov se nejspíše dovtípili, že zájmy čínského obchodu bude moci nastupující generace ve světě uplatňovat spíše na „greenu“ než z obslužné kabinky traktoru.
Druhou skupinu pak dobře vystihují úspěšní dovozci do Číny, třeba krnovští výrobci varhan, ale také Home Credit China spadající pod již zmíněnou PPF. Podle údajů z loňského října činila klientská základna poskytovatele spotřebitelského financování téměř šest set tisíc lidí. Objemy půjček přitom rostly mezi stejnými obdobími let 2010 a 2009 o tři sta procent. Podobná růstová čísla, jež v hospodářsky dýchavičné Evropě znějí astronomicky, jsou ovšem v Číně tak trochu samozřejmostí. Spotřebitelské úvěrování má přitom před sebou další slibné vyhlídky. Navzdory tomu, že v Číně žije 1,3 miliardy obyvatel, skutečný čínský trh má zatím „pouze“ nějakých dvě stě až tři sta milionů hlav. To je totiž zhruba počet lidí, kteří se řadí ke středním a vyšším vrstvám.
„Velký skok vpřed“
Přitom střední třídy budou pochopitelně ještě mohutnět. V různých regionech Číny ovšem různě. Zatímco bohaté pobřežní části země a její „výkladní skříně“ typu Šanghaje, Pekingu či Hongkongu už jsou poměrně nasycené (například hospodářský růst Šanghaje činí jen čtyři procenta, což je ve srovnání s čínským průměrem ani ne poloviční tempo), vnitrozemí teprve čeká na svůj „velký skok vpřed“, označíme-li touto někdejší maoistickou terminologií očekávaný efekt současného „kapitalismu na čínský způsob“.
Ve vnitrozemí jsou mzdy dosud poměrně nízké a centrální pekingská vláda tam nyní usiluje dostat část obyvatelstva z pobřeží, aby se destabilizačně nerozevřely příjmové nůžky mezi oběma částmi země do přílišné šíře. Usiluje tam dostat i zahraniční investory z pobřežní části – tak, aby neodešli za levnější pracovní silou do úplně jiných zemí, jako je Bangladéš či Vietnam. I to je příležitost pro české firmy, jež chtějí profitovat z historického čínského vzestupu.
Lukáš Kovanda, Čína
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
