V Česku se chystá znárodňování. Kdo by pomyslel, že takovou větu ještě někdy uslyší. Nyní něco takového připouštějí jak premiér Babiš, tak ministr průmyslu Havlíček. Mnohým Čechům se už jen při vyřčení slova „znárodnění“ dělá lehce nevolno – a vůbec nemusí jít o pamětníky Února 1948. Ne, nepropadáme se v čase. Zato se ekonomicky propadáme tak rychle, že vláda musí o takových věcech, jako je kapitálový vstup do některých firem, začít uvažovat. Je to nyní výstraha ekonomická, ne politická. Hrozí pakování třicátých let a tehdejší krize, nikoli let padesátých. Čekejme historicky bezpříkladné záchranné akce na mezinárodní úrovni, včetně takzvaného „shazování peněz z vrtulníku“. A dobře se na to připravme.
Letečtí přepravci jsou jen první na ráně. Celosvětově. Jestliže Babiš s Havlíčkem v souvislosti s možným kapitálovým vstupem do některé z firem nejčastěji zmiňují aerolinku Smartwings, nejsou v tom sami. Například italská vláda už v březnu zahájila proces převzetí přepravce Alitalia. Řím bude aerolinky vlastnit, dokud se nenajde kupec, což se však vzhledem k současné koronakrizi jen tak nepodaří. Německá vláda je zase připravena získat kontrolu nad leteckým přepravcem Condor. Polské aerolinie LOT, které měly dle lednové dohody Condor převzít, totiž z obchodu zřejmě vycouvají, také právě kvůli koronavirové krizi. Před bankrotem se kvůli koronaviru nachází belgický přepravce Brussels Airlines, člen skupiny Lufthansa. Jednou z možností, jak aerolinku zachránit, je její opětovné znárodnění. Samotný přepravce Brussels Airlines sice nikdy vládou vlastněn nebyl, jeho přímý předchůdce, SABENA, však ano; aerolinky SABENA zkrachovaly v roce 2001. Dokonce i australská vláda prověřuje možnost znárodnění leteckých přepravců. V úvahu připadá zejména druhá největší aerolinka v zemi, Virgin Australia, která se kvůli koronaviru ocitá ve svízelné finanční situaci.
Samozřejmě, převzetí firmy vládou, znárodnění, by měl být opravdu jen krajní krok. Státní vlastnictví firem je totiž, jak známo, velmi často značně neefektivní, takže celospolečensky může být přínosnější žádné znárodňování nepodnikat a kolabující firmu ponechat svému osudu – jakkoli krutě to může znít. Nicméně je zřejmé, že vlády celého světa – včetně vlád tradičních tržních ekonomik – se v mnoha případech raději zadluží a kolabující firmě znárodněním alespoň prodlouží život. A nepůjde jen o letecké přepravce.
Itálie je v poměru k HDP více než čtyřikrát zadluženější než Česko, přesto Alitalii zachraňuje. Ani nejzadluženější vlády světa tedy zatím od znárodňování neodrazují jejich olbřímí závazky. Česko se tedy rámci současné mezinárodní situace těžko může vymykat. To spíš, pokud by žádnou možnost znárodnění nepřipustilo. V porovnání s Itálií a s většinou dalších zemí EU má Česko na takový „špás“ dost zdrojů. Může se totiž dále masivně zadlužit, aniž by se jeho dluh byť jen přiblížil polovině dluhu italského.
Italský dluh navíc dále nabobtná, a rozhodně nejen kvůli převzetí Aliatalie, to bude nakonec jen drobnost mezi všemi novými dlužnými položkami. Bývalý italský premiér a někdejší dlouholetý eurokomisař Mario Monti už minulý týden varoval, že pokud na sebe další díl spoluodpovědnosti za italský dluh nepřevezmou rozpočtově ukázněnější země ze severu eurozóny, zejména Německo a Nizozemsko, bude to znamenat smrt eura. Monti naléhá, aby tyto země umožnily vznik eurodluhopisu. Což v praxi znamená, že na italský dluh se bude skládat německý nebo nizozemský daňový poplatník. Berlínu či Amsterdamu totiž vzrostou náklady na obsluhu dluhu.
Eurodluhopis, v poslední době označovaný také jako koronadluhopis, by naopak zlevnil půjčování Římu, protože ten by se mohl opřít o finanční sílu severních zemí eurozóny. Ani to však na zotavení italských veřejných financí stačit nemusí. Navíc i koronadluhopis může narazit v Bundestagu, který by jej zřejmě musel posvětit.
Itálii tak zřejmě nakonec bude muset pomoci nějaká neotřelá měnověpolitická „magie“ v podání Evropské centrální banky. A zde musí zpozornět i Česko.
Itálie a některé další evropské státy jsou totiž už tak předlužené, že dříve či později – dost možná dříve než později – jim nezbyde nic jiného než magie typu již zmíněného „shazování peněz z vrtulníku“.
Toto opatření – navzdory svému poněkud nešťastnému názvu – nespočívá nutně v tom, že by každému občanovi dané země (nebo dokonce soustátí) měla přistát na účtu určitá pevná suma peněz. Ve své podstatě totiž spočívá v tom, že vláda od centrální banky získá nově vytištěné miliardy eur, korun či jiné měny, aniž by je musela kdy splatit. Jde vlastně o věčnou půjčku nově vytištěných miliard, která – protože nebude nikdy splacena – nenavýší veřejný dluh ani o haléř.
Poměrně málo zadlužené Česko se rozhodně k takovému opatření uchylovat nemusí. Na záchranu své ekonomiky má dost konvenčních zdrojů – což tedy znamená, že se celkem mohutně může zadlužit, aniž by se mezinárodní investoři začali obávat možné platební neschopnosti. Vláda ČR a Česká národní banka by ovšem i tak měly co nejdříve prověřit a případně odstranit možné legislativní překážky „shazování peněz z vrtulníku“. Vězme, že po „shazování peněz z vrtulníku“ jako možném řešení ekonomické koronakrize právě teď volají největší světové kapacity akademické ekonomie (např. zde).
Lze si tak představit, že již v dohledné době budou některé západní ekonomiky, a nejen Itálie, znárodňovat a zachraňovat svá pracovní místa prostě tak, že jim na to centrální banka vytiskne peníze, takže se nezadluží ani o eurocent.
Netřeba domýšlet, že Česko se v takovém případně ocitne hned ve dvojí nevýhodě, pokud tento trend vývoje v západních zemích nebude reflektovat. Jestliže totiž jiné západní ekonomiky budou znárodňovat a zachraňovat svá pracovní místa, aniž by se přitom – díky „shazování peněz z vrtulníku“ – zadlužily, Česko se střelí do nohy jednak tím, že takové převzetí neprovede, a zadruhé tím, že i když jej provede, bude ho „po staru“ financovat dluhem. Český dluh pak může snadno růst rychleji než dluh jiných zemí, což jej relativně prodraží a vládě ztíží podporu ekonomiky při jejím zotavování ze současné situace.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
