Vláda má masivně podpořit ekonomiku tehdy, když ji svírá strach, takže nikdo moc nechce investovat a utrácet. Což byl částečně případ před jedenácti lety. A má ji podpořit také tehdy, když by sice kdekdo investovat a utrácet chtěl, ale prostě nemůže. Což je dnešní případ.
Když lidé nechtějí spontánně investovat a utrácet nebo tak činit nemohou, vychází dlouhodobě levněji, když se do situace vloží „třetí strana“, která nenakládá s vlastními penězi. Při obecném strachu nikdo nechce své vlastní peníze utrácet, protože se bojí, že o ně přijde, při pandemii zase proto, že prostě nemůže. „Třetí stranou“ je vláda a je jí také centrální banka.
Vláda disponuje penězi daňového poplatníka, centrální banka těmi, jež si „vytiskne“. Peníze z obou těchto zdrojů nyní musí nahradit peníze, které se přestaly v ekonomice točit, jak bylo běžné. Jinak přijdou v mohutné míře bankroty, a to bankroty i zdravých, ziskových, tedy celospolečensky prospěšných firem.
Toto není ona očistná krize, při níž by se oddělovalo zrno od plev. Toto je „špiníci“ krize, která může zabít naráz nemocné i zdravé. A to právě bude ve výsledku dražší než pomoc „třetí strany“.
Pomoc vlády ale musí být co nejvíce „tržní“, což v českém případě splňuje program Covid 2, kde peníze „třetí strany“ rozdělují tržní hráči, totiž banky. Program Covid 1 byl chybný, neboť peníze od stolu rozděloval úředník, bez špetky tržního principu.
Druhá část „třetí strany“, totiž centrální banka zase tiskem peněz musí vytvořit ono iluzorní bohatství, které na panikařící trh vnese uklidnění, takže je schopen postupně zase začít vytvářet bohatství reálné.
Proto by třeba Česká národní banka měla mít – třeba jen po omezenou dobu – možnost provádět plnohodnotné kvantitativní uvolňování. To vytváří „umělý“, netržní, nespontánní, svým způsobem tedy iluzorní zájem i o český dluh, který ovšem v těžkých časech stlačuje jeho nákladnost a umožňuje stabilizovat celý finanční systém. Nižší náklady na obsluhu dluhu, který nyní citelně poroste, a stabilizace finančního systém umožní rychleji rozjet reálnou ekonomiku – tedy rozjet firmy, podnikatelskou činnost a zaměstnanost.
Potíž je v tom, jak se ukázalo v posledních deseti letech, že centrální banky neumí iluzorní bohatství v dobrých časech stáhnout a vlády zase neumí dluh vzniklý sanacemi v dobrých časech osekat.
To ale teď neřešme, není čas, to řešme – a důrazněji než dosud – v časech dobrých, až zase přijdou.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
