Druhé dno! Druhá recese! Investoři po celém světě se opět strachují. Děsí se, že dojde k naplnění pesimistické předpovědi a vývoj globální ekonomiky opíše písmeno „W“. Někteří ekonomové se navíc obávají, že tento druhý propad může být hlubší, než byl první. Trhy tedy s napětím hledí na každé zasedání Fedu, americké centrální banky, která má v moci dolar, světovou rezervní měnu číslo jedna. Když se američtí centrální bankéři rozhodnou napumpovat do ekonomiky nové dolary, převážné části burziánů se uleví. Ovšem za jakou cenu?
Čára přes rozpočet
Těžko bychom hledali většího odborníka na politiku americké centrální banky, než je Allan Meltzer (rozhovor), třiaosmdesátiletý profesor ekonomie na Carnegie-Mellon University v Pittsburghu. Právě na její půdě se autor textu s tímto pozoruhodným badatelem, autorem rozsáhlé studie o historii Fedu, sešel. „Ne, další pumpování už nebude,“ řekl mu Meltzer. Pumpování nových dolarů – opatření, které se odborně označuje jako kvantitativní uvolňování – nemá totiž podle něj kýžený efekt. „Během předchozích dvou vln kvantitativního uvolňováno se toho příliš nedosáhlo.“
Meltzera však neúspěch kvantitativního uvolňování nepřekvapuje. Říká, že už před zahájením jeho druhé vlny (loni na podzim) držely komerční banky působící v USA nepovinné rezervy v souhrnné výši jednoho bilionu dolarů. „Napumpování dalších 600 miliard během druhého kola tak nedává vůbec žádný smysl,“ míní ekonom. Nepovinné (nebo také přebytečné) rezervy jsou prostředky, které komerční banky drží nad rámec své zákonné povinnosti. Představitelé Fedu se před zahájením druhého kola uvolňování domnívali, že s tím, jak se dále nafouknou tyto rezervy, banky se konečně osmělí ve větší míře úvěrovat firmy a podniky, které se díky tomu zase konečně odhodlají k investicím a zaměstnávání dodatečných pracovníků. Pak by klesla nezaměstnanost, jejíž míra se v USA už poměrně dlouho pohybuje kolem devíti procent. Vzhledem k tomu, že Fed má takzvaný dvojitý mandát – zajišťovat příhodnou úroveň zaměstnanosti a současně stabilizovat cenovou hladinu – výrazně by to přispělo ke splnění prvního z cílů daných mandátem.
Jenže komerční banky udělaly Fedu čáru přes rozpočet. Půjčovat se neosmělily. Stále „sedí“ na rezervách a neposkytují je dále do ekonomického systému. Podle Meltzera navíc nyní po nafouknutí rezerv hrozí ještě více než předtím, že nakonec nastane citelná inflace. Pak by ovšem měl Fed problémy i s naplněným svého druhého mandátu, tedy se zajištěním cenové stability. K nepříznivé situaci, kdy je ekonomický růst mdlý (a nezaměstnanost vysoká), přičemž míra inflace dosahuje enormních hodnot, už došlo – v sedmdesátých letech minulého století. Ekonomové toto období označují za stagflaci, tedy stagnaci doprovázenou inflací.
Měnové války
„Ano, inflace hrozí,“ míní Meltzer. „Až těch 1,6 bilionu dolarů nepovinných rezerv začne proudit do ekonomiky.“ Až se tedy banky případně osmělí a začnou půjčovat, možná se začne snižovat nezaměstnanost, ale hlavně také nejspíš vyletí míra inflace. „Vzniká velký problém. Ve Fedu nemají žádný plán, jak ty přebytečné rezervy eliminovat, až bude třeba,“ varuje Meltzer.
Investoři na světových trzích přitom takové riziko už vnímají. Je jim jasné, že inflační potenciál je značný – a s ním ruku v ruce vchází znehodnocování amerického dolaru. I proto roste poptávka třeba po zlatě, jehož cena donedávna překonávala jedno dějinné maximum za druhým. A i proto stoupá zájem o investice do měn, které jsou nahlíženy jako „bezpečné přístavy“ – tedy rozhodně bezpečnější než dolar. Takovou měnou je kupříkladu švýcarský frank. Sílící poptávka po něm však ústí v jeho posilování, které poškozuje švýcarské vývozce (zdražuje jejich zboží ne světových trzích). Právě to přimělo švýcarskou centrální banku k zářijové intervenci za oslabení franku. Mnozí analytici v tom vidí další „výstřel“ takzvané měnové války, během níž jednotlivé země cíleně oslabují – tedy znehodnocují – své měny, aby ulevily exportérům. Takové kroky ovšem mohou mít dlouhodobě též inflační účinky.
Málokterá klíčová měna však v posledních desetiletích znehodnotila tak jako americký dolar. „Zatímco počátkem sedmdesátých let jste za jeden dolar dostali 4,25 švýcarského franku,“ vybavuje si Meltzer, „dnes máte za jeden dolar pouze 0,8 franku.“ A podobně si americká měna pohoršila proti japonskému jenu. „Kdysi jste měli 360 jenů za dolar, dnes méně než osmdesát.“ A dolar podle něj bude dále oslabovat, protože prý v Obamově administrativě jeho znehodnocování zatím nikoho příliš neznepokojuje.
2012: Rozhodne se
Fed svými kroky formuje převážně monetární (čili měnovou) politiku, přičemž situaci v USA je třeba řešit spíše opatřeními v oblasti fiskální politiky, míní Meltzer. „Spojené státy nemají monetární problém. S půldruhým bilionem nepovinných rezerv prostě žádný monetární problém nemůže existovat.“ A co tedy provést ve fiskální oblasti? Snížit daně!
„V poválečné historii Spojených států existovaly dva velice úspěšné fiskální programy. Prvním bylo snižování daní za vlád prezidentů Kennedyho a Johnsona a druhým daňové redukce za Reagana,“ vzpomíná profesor, jenž působil ve sboru ekonomických poradců jak prezidenta Kennedyho, tak Reagana. „Zmínění prezidenti snížili mezní daňové sazby pro fyzické osoby a i pro podniky a firmy. A tato snížení byla permanentní. Stimulovala tedy celkovou výrobu. A umožnila růst produktivity. Těžko říct, proč obdobně nepostupuje nynější administrativa,“ kroutí hlavou Meltzer. A vyhlíží rok 2012.
„Volby v roce 2012 rozhodnou,“ míní. „Budou to pro Ameriku velmi důležité volby.“ Rozhodnou totiž prý o tom, zda se z USA stane stát sociálního blahobytu evropského typu, kde ovšem onen „blahobyt“ bude vykoupen malátným hospodářským růstem, poměrně vysokou nezaměstnaností i vysokými daněmi, nebo zda se Američané zastaví, rozpomenou na to, jaká Amerika byla v posledních padesáti letech, a zatouží ji mít takovou znovu – i se solidním tříprocentním růstem každý rok.
„V demokratických zemích je většina politických opatření výsledkem střetu dvou obecných zájmových skupin – těch, co chtějí více přerozdělování, a těch, kteří chtějí více růstu,“ nastiňuje Meltzer svůj pohled na demokracii. „A volič rozhoduje – jednou se přikloní na jednu stranu, jindy zase na druhou.“ To se podle něj děje právě teď. „V ekonomii známe model rozdělení spotřeby v průběhu času – mezi spotřebou dnes a spotřebou zítra. V tom modelu lidé volí, zda chtějí více přerozdělování, tedy spotřeby, dnes, nebo zda jsou ochotni současnou spotřebu odložit – a být bohatší zítra. To je, oč půjde ve volbách v roce 2012.“
Lukáš Kovanda, Pittsburgh
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
