Americké akciové trhy se včera propadly o 4,4 procenta, nejvýrazněji od roku 2011. Pamětníci mezi akciovými obchodníky říkají, že něco tak příšerného ve své kariéře dosud nezažili. Tyto hodiny jsou dost možná horší než burzovní krach roku 1987 nebo finanční krize z doby před dvanácti lety, říká jeden z nich, Scott Minerd, šéf investic u Guggenheim Partners.
Dokonce ani optimisté mezi obchodníky nevěří v rychlé zotavení, tedy propad typu „V“, ale uvažují spíše o propadu typu „U“. Na dně si zkrátka pobudeme delší dobu. Jenže… kde je dno? Pesimisté pak větří další hluboké propady, a dokonce krizi typu písmene „L“. Zejména pokud se v USA potvrdí takzvané komunitní šíření koronaviru, tj. pokud se budou v jednotlivých částech země objevovat shluky nakažených, lze čekat další dramatický burzovní propad.
Mor nebo španělská chřipka kosily lidi po milionech. Jsou však bezpečně zamčeny v učebnicích dějepisu. Koronavirová nákaza zamčena není. Trhy po celém světě se obávají, že může představovat první ničivou pandemii éry moderní globalizace.
I akcioví obchodníci uvažují v symbolech. Začátkem týdne je vyděsila ta skutečnost, že infekce začala výrazně úřadovat v Itálii. Severní Itálie, oblast Milána, je tradičně vnímána jako centrum nejen průmyslu, ale i financí. Je to jedna z „ústředen“ globalizovaného kapitalismu. A to přesto, že italská ekonomika již přes dvacet let vlastně stagnuje. Žije však z podstaty. Severní Itálie stále patří mezi nejbohatší části světa. Takže i když je Milán tím pádem už spíše jen „ústřednou“ symbolickou, žijící ze své někdejší slávy a významu, váhu stále má. Byť by šlo jen… ano… o váhu symbolickou.
Investoři tak v rámci svých niterných úvah činí značný rozdíl mezi Wu-chanem, kde se koronavirus zrodil, a Milánem. Mezi Čínou a Itálií. Dokonce mezi Jižní Koreou a Itálií nebo Japonskem a Itálií. Zmíněné asijské ekonomiky jsou sice dravější a mnohem perspektivnější než Itálie, ale Itálie je pořád Itálie. Benátky, ferrari, víno, špagety, turínské paláce, milánská móda a finance. Japonsko, Korea nebo Čína jsou dětmi globalizovaného kapitalismu, Itálie jeho matkou.
A navíc, kousek dál za Milánem je Švýcarsko, Německo se svým průmyslem, tedy další tradiční „ústředny“ kapitalismu. Když už koronavirus dorazil k Milánu, proč by neměl doputovat nejen do Švýcar a Němec, ale také do Londýna, nebo nakonec do New Yorku, na samotný Wall Street? Říkali si si začátkem týdne burziáni. A masivně se svých akcií zbavovali. Zvláště ve vypjatých okamžicích zkrátka i racionální investoři podléhají symbolům. Jedním z nich je i zlato a jeho třpyt. To se v těchto dnech dostalo na své více než sedmileté cenovém maximum, v korunách dokonce na maximum dějinné.
Nyní už akcioví obchodníci uvěřili tomu, že koronavirus je přímo na Wall Streetu, jen se o tom kvůli až čtrnáctidenní inkubační době neví. Symboliku však nepodceňujme. Jeden člověk nakažený koronavirem na Wall Streetu může mít celosvětově na globalizované trhy daleko ničivější dopad než třeba sto, nebo dokonce tisíc lidí, kteří na infekci koronavirem zemřou v Afghanistánu, Íránu, nebo dokonce v Číně. Další hluboké propady jsou tak zřejmě ještě před námi.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
