Koronavirus doputoval „za humna“ České republiky. Je patrně jen otázkou času, kdy budou první nakažené hlásit i tuzemské nemocnice. Snad zůstane jen u nakažených, nezbývá než doufat. Jisté je, že onemocnělí či jejich nejbližší se budou intenzivněji než doposud tázat, kde se nákaza vlastně vzala a proč nakonec z Wu-chanu dorazila až k nám.
Samozřejmě, dosud neznámým hrozbám lze zabránit jen stěží. To, že jsou neznámé, jako nový druh koronaviru, pojmenovaný později Covid-19, je jejich značnou počáteční výhodou. Covid-19 z této výhody vytěžil ale možná více, než bylo nutné. Během jeho putování světem mu totiž, zdá se, alespoň tu a tam pomáhali politici, resp. jejich důraz na špatné priority, upřednostnění určitého partikulárního poltického cíle a dílčího zájmu před zájmem dlouhodobým.
Covid-19 se začal šířit loni na přelomu listopadu a prosince z jednoho wu-chanského tržiště, kam si tamní chodili pro ryby, mořské plody, ale také třeba hady nebo zvěřinu. Už minulý rok v červnu si wu-chanští občané stěžovali na nedobrou hygienu právě na zmíněném tržišti, avšak od potentátů ve vedení města se jim odpovědi nedostalo. Prioritu měly v době vládních daňových škrtů granty technikům, vývojářům či inženýrům, kteří spíše naplní cíle celočínské strategie „Made in China 2025“ než vypulírovaná tržiště pod otevřeným nebem. Výdaje města Wu-chanu na veřejné zdravotnictví od roku 2016 stagnovaly, či dokonce mírně klesaly. Zato třeba tamní výdaje na vědu a výzkum dále citelně rostly. Více peněz na vědu a výzkum samozřejmě technologický hub typu Wu-chanu dále povzneslo, ovšem veřejná hygiena krok nedržela. Pak už stačilo málo, aby se zrodil Covid-19.
Politici ale novému koronaviru přáli i nadále. Existují četné známky, že wu-chanští čelní političtí představitelé nejprve celou věc tutlali a podobně pak postupoval i sám Peking. Teprve před měsícem a několika dny se tak o nové nákaze konečně dozvěděl svět. Do středu zájmu se dostala Světová zdravotnická organizace. I ta ale prý riziko nákazy podcenila a šla až příliš na ruku Pekingu. Zatímco je docela zřejmé, že z politických důvodů existoval silný zájem na počátečním tutlání a třeba až zlehčování nové nákazy ve Wu-chanu a posléze Pekingu, méně pochopitelné to je v případě právě Světové zdravotnické organizace. I zde však mohla roli sehrát politika. V jejím čele totiž stojí Tedros Adhanom Ghebreyesus, bývalý etiopský ministr zahraničí. Etiopie je poměrně velkým příjemcem čínských investic. V letech 2005 až 2019 už jen do jediné země subsaharské Afriky, takřka dvakrát lidnatější Nigérie, plynul větší objem investic z Číny než právě do Etiopie. Tyto investice mohly v Tedrosovi zanechat natolik „dobrý dojem“, že pak, v době počátku šíření nového koronaviru, byl k Číně jaksi shovívavější a smířlivější více, než situace žádala. Uvážíme-li, že Tedros je v Etiopii členem tamní původně marxisticko-leninské partaje, podezření to jen stupňuje. To je ta pravá internacionála!
Zlehčování, podceňování, laxnost i tutlání – vždy politicky motivované – dost možná způsobilo to, že Covid-19 teď ve velkém zabíjí v Íránu. Ani Teherán, podobně jako Tedros, si nechtěl nahněvat Čínu. Ikonickou věž Bordž-e Ázádí, „Věž svobody“, dokonce teheránští potentáti nechali nasvítit vzkazem „Pomozme Wu-chanu v zápase s virem.“ Zatímco mnohé jiné země rušily letecká spojení s Čínou, Írán je srdnatě udržoval. Ta pravá solidarita! Teherán dokonce v zápalu bratrské pomoci do Číny poslal dva miliony ochranných masek a respirátorů. Záměr byl celkem zištný: ještě více si naklonit bohatého investora a veledůležitého obchodního partnera. Měli přímé lety, dva miliony masek a nasvícenou věž, teď mají na oplátku koronavirus, mrtvé a žádné masky. Ach, ta politika.
Zatímco politici tedy zjevně značně pomohli koronaviru na svět a jeho šíření po světě, část z nich jej nyní využívá jako záminku k prosazování své dlouhodobé agendy. Ministři financí a šéfové centrálních bank zemí skupiny G20, kteří o tomto víkendu jednali v Rijádu (zástupci Číny, Británie a Ruska se ovšem neúčastnili), ve světle šíření nákazy apelovali za to, aby svět snížil svoji závislost na Číně coby „dílně světa“ a obecně zemi, která disproporčně sehrává ústřední roli v až příliš velkém podílu globálních hodnototvorných řetězců. Francouzský ministr financí Bruno La Maire například naznačil, že není dále možné, aby byl západní automobilový, farmaceutický nebo letecký a kosmický průmysl z 90 až 95 procent závislý na dodávkách z Číny.
Americký prezident Donald Trump usiluje o to samé jako Le Maire, pochopitelně, tedy o omezení ekonomického vlivu Číny. I jemu Covid-19 dobře slouží. Koronavirová nákaza mu navíc dává možnost vykreslit globalizaci, jejímž je kritikem, jako děj, jenž ohrožuje nejen pracovní místa, ale nyní už také zdraví. Podobně teď v zasažené Itálii argumentuje Matteo Salvini, šéf Ligy severu, když kritizuje vládu za málo akceschopnosti v ochraně hranic, v předcházení a boji s nákazou. „Bože nedopusť,“ aby některý z afrických imigrantů byl nakažen koronavirem, nechal se Salvini slyšet o víkendu.
Vlastně lze říci, že cynismus politiků stál u zrodu koronaviru coby globální hrozby. A jejich cynismus tím neskončil: když už tu teď tu nákazu máme, využijme ji, jak potřebujeme. Ach, ta politika!
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
