Před sedmi lety začala Česká národní banka bránit koruně v posilování. Její rada předtím několikrát intervence zamítla. Stačilo, aby názor změnil jediný radní. Paradoxně ještě den před rozhodujícím hlasováním používal vyjádření, od jakých se pak centrální banka při obraně intervencí silně distancovala.
Po víc než šesti letech Česká národní banka včera konečně odtajnila – nebo spíš oficiálně potvrdila –, jak jednotliví bankovní radní hlasovali na zasedání v listopadu 2013, kdy se rozhodlo o spuštění kontroverzní devizové intervence. Tu například Eva Zamrazilová, šéfka Národní rozpočtové rady, zpětně, podle svých letošních slov, považuje „za jednoznačně nejdůležitější ekonomickou událost posledních deseti let“, alespoň tedy v Česku. V listopadu 2013, ještě coby členka bankovní rady ČNB, pro spuštění intervence ruku nezvedla. Stejně jako kolegové Kamil Janáček a Pavel Řežábek.
O zahájení intervence se v listopadu 2013 nehlasovalo poprvé. Bankovní rada o možnosti umělého oslabení koruny intenzivněji diskutovala už od sklonku roku 2012, kdy snížila základní úrokovou sazbu na úroveň takzvané technické nuly a bylo zřejmé, že do záporného pásma ji seslat nehodlá. Intervenci tak bankovní rada většinově „nevinně“ interpretovala jako pokračování uvolňování měnových podmínek, jen jiným způsobem, než je snižování úrokových sazeb. Přitom sami interní ekonomové ČNB, kteří pro bankovní radu připravují podklady, totiž ti ze Sekce měnové a statistiky, zase tak „nevinně“ nezněli. Právě už koncem roku 2012 upozorňovali (pdf, str. 7), že „případné zahájení devizových intervencí je významnou (téměř režimovou) a nespojitou změnou v provádění měnové politiky.“
V kritických letech 2012 a 2013 bankovní rada nebyla v zásadních otázkách jednotná. Pro snížení základní úrokové sazby na technickou nulu hlasovalo v listopadu 2012 pět jejích členů, zatímco dva – Zamrazilová a Řežábek – pro redukci ruku nezvedli. Ohledně spuštění intervence byla rada ještě rozpolcenější. Vladimír Tomšík, který umělé oslabování koruny v roce 2013 nakonec podpořil, jej na sklonku roku 2012 považoval za nestandardní nástroj měnové politiky a upozorňoval (pdf, str. 9), že „je jednoduché s intervencemi začít, ale nejsou zcela jasné jejich konečné dopady a není jisté, kdy je ukončit“. Naopak zmíněný Janáček, který intervence v roce 2013 nepodpořil, s Tomšíkem v roce 2012 nesouhlasil; považoval (pdf, str. 10) je za standardní nástroj měnové politiky. Aktuálně, na sklonku roku 2019, už ale promlouval spíš Tomšíkovými sedm let starými slovy, řekl, že „intervence měly charakter a dopad kvazikvantitativního uvolňování, jehož důsledky jsou těžko předpověditelné a mohou být fatální.“
Je patrné, že názor na intervence se alespoň mezi některými radními ČNB od roku 2012 dost měnil, vyvíjel a posouval a možná není ustálený ještě ani nyní. Nikdo z nich, s výjimkou jediného, ovšem svoji zjevnou rozpolcenost nepromítl do vlastního hlasování o možném zahájení intervence. Bankovní rada o spuštění intervence hlasovala v roce 2013 nejprve v srpnu, pak v září a konečně v listopadu. Při prvních dvou hlasováních byla intervence odmítnuta poměrem hlasů 3:4, při tom třetím poměrem 4:3 přijata. „Jazýčkem na vahách“, který jako jediný ve svém názoru na zahájení „ekonomické události desetiletí“ obrátil, byl viceguvernér Mojmír Hampl. V srpnu a září ještě byl proti intervenci, pak ale v období čítajícím čtyřicet dní názor změnil a údajně ke značnému překvapení ostatních členů bankovní rady pro historický zásah ruku zvedl. Následně se z něj stal vlastně jejich nejzavilejší obhájce.
Hamplův obrat je o to pozoruhodnější, že ještě den před osudným odsouhlasením intervence, tj. 6. listopadu 2013, mu v Lidových novinách vyšel článek, ve kterém se za „masivní tištění peněz“ – což jsou přímo jeho slova – nijak rozhodně nestavěl. Na jednoznačnou odpověď, zda miliardy tisknout či ne, prý hospodářské dějiny zatím čekají. Přitom devizovou intervenci, pro niž 7. listopadu 2013 zvedl coby „jazýček na vahách“ ruku, lze lidovou mluvou za masivní tištění peněz dost dobře označit. Vždyť ČNB během ní vytvořila přes dva biliony nových korun. Pozoruhodné také je, že po spuštění intervence se ČNB začala od výrazů typu „masivní tištění peněz“ stále zřetelněji distancovat. Zatímco tedy jej Hampl ještě v listopadu 2013 použil, v roce 2016 už Tomáš Holub, tehdejší šéf zmíněné Sekce měnové a statistiky, dnešní bankovní radní, na stránkách ČNB i v tisku vysvětloval, že nepřesné je nejen to, že ČNB peníze „tiskne“, ale že vůbec jde o „peníze“ v pravém a zažitém smyslu slova.
Otočka viceguvernéra Hampla překvapila kolegy z bankovní rady, ale také odbornou veřejnost, která už v listopadu 2013 intervence převážně nečekala – to spíše v první polovině toho roku, možná ještě v létě. Dodnes ta část odborné veřejnosti, která s intervencemi víceméně souhlasí, jmenuje většinově jako hlavní výtku vůči nim to, že začaly až příliš pozdě. Nebýt Hamplova proměnlivého a nekonzistentního postoje došlo by na ně dřív, nebo naopak nikdy. A odborná veřejnost by jimi nebyla až tak zaskočená. Pro centrální banku by pak bylo zřejmě snazší celou věc vysvětlovat i široké veřejnosti. Nemusela by se pak v rámci vylepšování své pověsti uchylovat k dementi tvrzení, k nimž se nedlouho předtím alespoň část jejího vedení ráda znala – typ peníze vlastně masivně netiskneme.
Hamplův názorový obrat je přitom vskutku převratný, jak plyne z odtajněných protokolů. V září 2013, kdy ještě hlasoval proti, na příslušném uzavřeném jednání bankovní rady říkal (pdf, str. 10/18), že z jeho hlediska „není použití kurzu jen pokračováním běžné měnové politiky jinými prostředky, není to jenom spojitý přechod od jednoho nástroje ke druhému“. Po spuštění intervencí už ale hovořil diametrálně odlišně. Třeba v rozhovoru (viz odpověď na druhou otázku), který v listopadu 2016 poskytl časopisu Reflex, k probíhající intervenci říká: „Všechno to, co děláme prostřednictvím kurzového závazku, je jenom pokračování téhož směru měnové politiky. A ten tady máme od roku 2008, jenom je naplňován jinými prostředky, protože základní prostředek, úrokové sazby, se vyčerpal.“ To není jen posun v názoru pod vlivem nových dat. To je opravdu vnitřně nekonzistentní, svým způsobem „světonázorová“ změna uvažování. Hampl během měsíce zbořil základy svého ekonomického uvažování v tak zásadní oblasti a my ostatní se můžeme ptát proč…
Komunikace intervence směrem k veřejnosti se centrální bance nezdařila, toť další resumé, pod které se podepíše i řada jejích příznivců. Nepovedená komunikace zákroku jen podtrhla jeho kontroverznost. Rozpolcenost minimálně části tehdejší bankovní rady v pohledu na intervence, a zejména pak ta Hamplova, komunikaci celé věci značně přitížila. Napsat jeden den do novin – na centrálního bankéře takřka bulvární – vyjádření o „masivním tištění peněz“, která lze chápat jako kriticky laděná, nikoli neutrální, a druhý den pro něco takového přelomově a nečekaně zvednout ruku, to prostě představuje fatální matení všech zúčastněných i široké veřejnosti.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
