Role, kterou zahraniční kapitál v posledních třiceti letech v tuzemsku sehrál, je klíčovým tématem veřejné diskuse posledních let, ať už ta probíhá v hospodě, doma či v politickém kuloáru. Můžeme se přitom setkat i s názory, že Česko je novodobou „kolonií“ zahraničních společností. Je tomu ale skutečně tak? Pracují u nás lidé pro užitek zahraničních vlastníků? Zkusme se nyní zaměřit na fakta, která nám představí úplně jiný obrázek.
Zahraniční, nadnárodní společnosti se zásadně podílely a podílejí na rozvoji české ekonomiky v posledních třiceti letech. Vytvořily takřka třetinu všech pracovních míst v zemi, což je více než v kterémkoliv jiném státě regionu střední a východní Evropy. Další místa díky nim následně vznikla v dodavatelsko-odběratelském řetězci. Přitom vykazují náklady na pracovníka, které zhruba o 25 procent předčí celostátní průměr. Takže také vyplácejí vyšší mzdu než ryze české firmy. Ale do svých zaměstnanců investují ještě více jinak, třeba do jejich vyšší kvalifikace či know-how. Ve výsledku tak pracovníci těchto společností oproti českým firmám vykazují o 60 procent vyšší produktivitu práce. Zahraniční společnosti zároveň stále vytvářejí podstatně vyšší přidanou hodnotu než tuzemské firmy a jsou to tak právě ony, kdo táhne ČR směrem od levné ekonomiky k hospodářství s vysokou přidanou hodnotou.
Samozřejmě, nadnárodní korporace neprovádějí charitativní činnost. Chtějí vydělávat. Do ČR investovaly nejen obrovské prostředky, ale především přinesly svoje know-how a nejlepší způsoby řízení firem. Postavily tak v podstatě základy moderní ekonomiky a jejich kancelářemi prošly tisíce lidí, kteří pak nabyté znalosti uplatnili při budování vlastních firem.
Celkový objem přímých zahraničních investic v ČR vzrostl z úrovně kolem deseti procent hrubého domácího produktu, platné počátkem 90. let, na více než 60 procent v probíhajícím desetiletí. Česká republika je z hlediska tohoto ukazatele v uplynulých dvou letech dokonce premiantem v rámci V4. V uplynulých třiceti letech většinou v daném ukazateli vévodilo Maďarsko, v minulém desetiletí jej přechodně předstihlo Slovensko. Česko je premiantem právě nyní. Každoroční čistý příliv přímých zahraničních investic od počátku tisíciletí klesá ve všech zemích V4. Což je přirozený výsledek postupného snižování objemu privatizovaného majetku. V Česku a Polsku je však tento pokles jaksi pozvolnější a postupnější než v Maďarsku a na Slovensku. To je nepochybně příznivé, neboť to přispívá ke stabilitě makroekonomického prostředí v ČR. Česko zároveň mezi všemi zeměmi EU vykazuje nejvyšší rentabilitu přímých zahraničních investic na svém území. V roce 2015 činila přes třináct procent, zatímco v EU průměrně jen necelá čtyři procenta.
Největšími bezprostředními přímými investory jsou v ČR Nizozemsko, Německo a Lucembursko. Nejde o nic překvapivého, tyto země zodpovídají za polovinu celkového objemu přímých zahraničních investic v celém regionu V4. Roli lucemburského kapitálu v Česku zvýrazňuje fakt, že automobilka Škoda Auto je dceřinou společností právě lucemburské společnosti Volkswagen Finance Luxemburg.
Do Lucemburska, Německa a Nizozemska loni také z ČR odtekl největší objem dividend. Třeba do Nizozemska teče hodně dividend jaksi obecněji. Je totiž z hlediska investorů také lákavé jakožto jurisdikce umístění sídla. Ani tak ne pro úroveň své daňové sazby, ale kvůli stabilnímu a velice funkčnímu právnímu prostředí. Investor, který se rozhodne sídlit právě v Nizozemsku, se může spolehnout třeba na to, že jeho investice bude v případě sporu velmi dobře ochráněna.
Jedním z nejprověřenějších způsobů, jak „korigovat“ odliv dividend z Česka, je právě „stát se Nizozemskem“. Nebo alespoň „Nizozemskem střední a východní Evropy“. Střednědobě a dlouhodobě by zkrátka mohlo být v Česku ambicí právě vytvoření stabilního a mezinárodně vysoce uznávaného právního prostředí, které by vyhledávaly zahraniční firmy. Česko musí stát o zahraniční firmy, které tu budou především vyrábět finální produkty s vysokou přidanou hodnotou a které budou do své budoucnosti v ČR reinvestovat ze svých zisků, aniž by čekaly na dotace nebo daňové prázdniny. Protože nejvyšší formou společenské odpovědnosti zahraniční firmy je, pokud v ekonomice vytváří přidanou hodnotu, zaměstnává a rozvíjí zaměstnance a vytváří kolem sebe co nejdelší řetězec místních dodavatelů a odběratelů, kterým předává své know-how a rovněž jim pomáhá růst.
Pokud se navíc vedle dlouhodobě úspěšných zahraničních firem podaří takzvaně mobilizovat český kapitál, bude vyhráno.
Kapitálově silné české firmy pak budou mnohem častěji než dnes expandovat do zahraničí a přivážet odtamtud dividendy. Cílem zkrátka vlastně ani nemusí být to, abychom současný odliv dividend omezovali. Stačí, když české podniky rapidně navýší jejich příliv. A že je v tomto ohledu kam navyšovat. Vždyť loni příliv dividend českých podniků z jejich investic v zahraničních firmách představoval jen zhruba deset miliard korun.
Pochopitelně, kvalitní právní prostředí ani zásadní mobilizace českého kapitálu neproběhnou přes noc. Politici by však měli tyto dlouhodobé cíle upřednostnit před líbivými cíli krátkodobými, které jsou ovšem už střednědobě kontraproduktivní. Jedná se například o opakovaně resuscitovaný návrh zvláštní bankovní daně, která investory spíše odradí.
Ne, Česko rozhodně není kolonií, naopak právě díky zahraničním firmám rostlo a roste. To však rozhodně neznamená, že není co zlepšovat. Je. Nizozemsko nechť je příkladem.
Vyšlo v Hospodářských novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
