Pokud se někdy za posledních více než deset let dalo říci, že Francie má ekonomicky navrch nad Německem, je to právě teď. Taková situace značně nahrává ambicím prezidenta Emmanuela Macrona, který tak ještě rozhodněji sahá po otěžích faktického vůdce Evropy, jež dosud třímala nyní již pomalu odcházející kancléřka Angela Merkelová. Pro vládnoucí politiky zemí visegrádské čtyřky, jako je Polsko či Maďarsko, částečně také Česko, to není dobrá zpráva. Macron neváhá středoevropský region rázně mentorovat („EU není jenom supermarket“) tam, kde Merkelová volí mnohem smířlivější tón, i proto, že Německo má ve střední Evropě daleko silnější ekonomické zájmy než Francie. Se sílící ekonomickou, a i proto politickou pozicí v rámci EU Macron tím spíše přejde od mentorování k činům.
Německou ekonomiku stahuje zejména tamní průmysl, jenž povážlivě chřadne. Je v éře rostoucího protekcionismu v mezinárodních obchodních vztazích zranitelnější než ten francouzský. Německá ekonomika jako celek je pak také zranitelnější, neboť francouzský podíl exportu na hrubém domácím produktu země je ani ne třetinový, tedy nejnižší mezi státy eurozóny. Francie se navíc ve svém vývozu více než Německo orientuje na zboží, jako jsou léky nebo potraviny, které obecně není nárůstem protekcionismu tolik zasaženo jako třeba automobily či stroje. Výsledkem je to, že bedlivě sledovaný souhrnný ukazatel ekonomických podmínek v průmyslu a ve službách je nyní rozevřený ve prospěch Francie nejvýrazněji za posledních více než deset let. Je to značně ojedinělý úkaz. Navíc daný ukazatel má předstihový ráz, takže upevňování francouzské ekonomické pozice v porovnání s německou, poznamenanou koketerií s technickou recesí, bude pokračovat.
Francie se recese nijak netýká ovšem také z toho důvodu, že přístup Paříže k veřejným financím se propastně liší od přístupu Berlína. Dluh Francie se pohybuje kolem jednoho sta procent hrubého domácího produktu, zatímco ten německý je na zhruba jen šedesáti procentech. A zatímco Berlín hospodaří učebnicově a v posledních letech dodržuje politiku nulového rozpočtového schodku, Paříž podle aktuální prognózy Evropské komise vykáže letos rozpočtový deficit 3,1 procenta, přesahující tedy maximální povolenou úroveň tří procent. Pro připomenutí, Francie neplnila tříprocentní kritérium letitého Paktu růstu a stability soustavně v letech 2008 až 2016 (dluhové kritérium neplní stále ani dnes). Nicméně v současnosti se třeba i z Evropské centrální banky stále zřetelněji ozývá, že do podněcování ekonomického růstu by se měly razantně zapojit také vlády samotné, v rámci své rozpočtové politiky. Berlínu je tak jeho důraz na úspory a vyrovnaný rozpočet vytýkán ještě více než dříve. Doba se zkrátka mění. Zřetelný je nejen nástup protekcionismu, ale po letech také volnějších rozpočtových zásad.
To však není jediný důvod, proč nelze čekat, že by měl Macron kvůli neplnění schodkového kritéria Evropské unie nějaké zásadnější trable. Loňský osud Itálie, která se kvůli rozpočtu ocitla ve vážném křížku s Bruselem, jej prakticky jistě nečeká. Francouzský prezident totiž využil „odcházení“ Merkelové a ekonomické stabilizace své země – byť do značné míry koupené na dluh – a sehrál naprosto klíčovou roli při letošním obsazování vrcholných postů v rámci vrcholných mezinárodních institucí. Jak nová šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová, tak Christine Lagardeová, hlava Evropské centrální banky, a ostatně i Kristalina Georgievová, která pro změnu nově vede Mezinárodní měnový fond, na Macronovu přímluvu jistě nezapomenou. Von der Leyenová, ač Němka, už signalizuje otevřenost Macronovu argumentu právě pro větší flexibilitu v uplatňování německy střižených unijních limitů pro deficity a dluh.
Německou exportní mašinu, která se nyní zadrhává, pohání také levná pracovní síla v subdodavatelských zemích střední a východní Evropy. Pro ekonomiku Francie tyto země zdaleka nejsou tak podstatné. Pokud skrze své subdodavatelské postavení měly prostřednictvím německých ekonomických zájmů vlády zemí visegrádské čtyřky v Bruselu alespoň jakýs takýs, byť spíše nepřímý vliv, s Macronovým přebíráním otěží tento vliv dále slábne. Například Macronův návrh na změnu regulace přeshraničního vysílání pracovníků jde jednoznačně proti ekonomickým zájmům zemí střední a východní Evropy. Francouzský prezident však současně v zemích střední a východní Evropy uplatňuje taktiku „rozděl a panuj“, kterou si část středo- a východoevropského establishmentu naklání. Do čela MMF prosadil zmíněnou Bulharku Georgievovou, i když Němci měli jiného kandidáta, Nizozemce Jeroena Dijsselbloema, a ve vrcholných rolích v europarlamentu a jinde v evropských institucích se díky Macronovi ocitají také třeba Rumuni.
Dlouhodobě je na tom Francie ekonomicky hůře než Německo, i kvůli značnému dluhu a omezené možnosti rozpočtového povzbuzení ekonomiky. To však nic nemění na tom, že krátkodobě má navrch Francie. Otevřelo se jí okno příležitosti a Macron evidentně nebude z tohoto okna jen tak nečinně vyhlížet, aniž by se pokusil zhmotnit své vidění světa – a zájmy Francie – reálnými činy.
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
