Tak nízkou míru nezaměstnanosti, jakou mělo Česko loni, 2,8 procenta, země poznala naposledy v 90. letech. V době, kdy se teprve loučila se socialistickým centrálním plánováním, v němž kdo zůstával bez řádného zaměstnání, dopouštěl se trestného činu příživnictví. V posledním měsíci roku 2019 bylo v Česku jen něco přes 215 tisíc nezaměstnaných, což je nejnižší prosincový údaj od roku 1996.
Česká ekonomika má přitom stále kapacitu dát práci desetitisícům dalších lidí. Volných pracovních míst bylo v prosinci bezmála 341 tisíc, historicky takřka rekordní suma. Tak abnormálně přehřátý trh práce je do značné míry výsledkem intervence České národní banky z let 2013 až 2017, v jejímž rámci vytvořila přes 2 biliony nových korun. A jejím důsledkem je, že koruna stále i dnes, skoro tři roky po jejím skončení, zůstává nečekaně slabá. Alespoň někteří současní bankovní radní ČNB již otevřeně připouštějí, že jde o „daň za devalvaci“ z výše zmíněných let.
Při spouštění intervenčního režimu vycházela většina tehdejší bankovní rady ČNB z předpokladu, že umělým oslabením koruny zdraží dovoz, přičemž zdražení zrychlí inflaci. Firmy i domácnosti začnou více investovat a utrácet, neboť již nebudou kalkulovat s tím, že „ještě chvíli počkají, až ceny klesnou“. Zrychlení inflace se mělo týkat nejen cen zboží a služeb, ale i mezd. Reálný kurz koruny, který zohledňuje právě inflaci, včetně té mzdové, by se tak vrátil na svoji předintervenční úroveň, aniž by kurz posílil na svoji nominální předintervenční úroveň.Když odbory suplují kurz
Tak měl ostatně vypadat ideálně „exit“ z intervenčního režimu: ekonomika si díky navýšené inflaci „zvykne“ na novou nominální úroveň kurzu, takže ten by se bezprostředně po ukončení intervence ani nijak výrazně neměnil. Koruna by sice byla nominálně slabší, ale nikoli reálně, jelikož Češi by díky nastartování ekonomiky a mzdové inflaci – citelně vyšší než v eurozóně – měli vyšší příjmy, takže by si nakonec díky nim polepšili, a to i po přepočtu nominálně slabší koruny na eura.
Bohužel, intervence výraznou inflaci nenastartovala, tím méně v dostatečné míře tu mzdovou. V tom se ČNB přepočítala. Svedla to ovšem na cenový vývoj, na nějž z povahy věci nemá vliv, zejména na historický propad cen ropy v letech 2014 a 2015. Inflaci nakonec citelněji zvýšil až příchod elektronické evidence tržeb na sklonku roku 2016. Provozovatelé restaurací a hospodští už se kvůli jejímu zavedení nemohli tak jako do té doby vyhýbat daňové povinnosti, což promptně promítli do cen pro zákazníky, které tudíž znatelně vzrostly – až tak znatelně, že to „nakoplo“ obecnou inflaci.
Výsledkem intervence tak po třech letech jejího trvání byla slabší koruna, avšak bez adekvátně navýšených mezd. Z hlediska řadového Čecha – zaměstnance – fiasko, neboť mu podražil život včetně dovolené, aniž se mu odpovídajícím způsobem zvýšil příjem.
Z hlediska zaměstnavatele naopak terno. V mezinárodním kontextu cena české práce kvůli oslabení koruny výrazně zlevnila. ČNB podhodnotila českou práci, exportérům tím dala vydělat; díky intervenci si podle vlastních propočtů přišli extra na zhruba 700 miliard korun. „Daní za devalvaci“ je ovšem nejen stále slabá koruna, ale i to, že Česko zůstává montovnou, jak konstatuje třeba studie Deloitte z konce roku 2019.
Na umělé podhodnocení české práce zareagovali odboráři. Dodnes tak suplují to, co měl dělat kurz. Už léta tlačí na růst minimální mzdy, která poměrně dramaticky roste, a tlačí i na růst platů a mezd obecně. Odbory paradoxně do značné míry nahrazují přirozený tržní mechanismus, který svojí intervencí centrální banka umrtvila. Korunu totiž drží slabou obří devizové rezervy ČNB, zásadní důsledek intervence, vlastní podstata oné „daně za devalvaci“. Dokud je bude mít ČNB v pomyslném sejfu, tlak na posilování koruny bude slabší. Stane-li se šéf největších odborů v zemi Josef Středula prezidentem republiky, vděčí za to právě intervenci ČNB. Ta mu umožňuje se na veřejnosti stylizovat do role bojovníka za vyšší mzdy.
Pokud by tržní mechanismus fungoval, jak má, pokud by nedošlo k jeho intervenčnímu zprznění, Středula by takový potenciál pro zviditelnění neměl, neboť by za něj jeho nynější agendu standardně plnil tržní kurz české měny. Nebýt intervencí, koruna by byla citelně silnější, než je dnes.
To je ostatně alespoň částečně odpověď na otázku, proč míra nezaměstnanosti zůstává rekordně nízká navzdory až skokovému růstu minimální mzdy v posledních letech; kvůli uměle oslabené koruně zůstává cena české práce stále v mezinárodním kontextu konkurenční, a to i přes soustavný – úspěšný – tlak odborů na mzdový růst. Takže zahraniční firmy nemají důvod „zvedat kotvy“.
Konkurenční cena české práce udržuje poptávku po ní vysokou, firmy by tu rády zaměstnávaly i třeba o 400 tisíc lidí více než nyní. Ne všechna reálně volná pracovní místa jsou v evidenci úřadů práce; těžko bude někdo na „pracáku“ hledat třeba programátora.
Potíž je v tom, že na asi 80 procent z těchto volných pracovních míst nepotřebuje uchazeč ani maturitu. Intervence ČNB způsobila přehřátí tuzemského trhu práce a zároveň to, že příliš nerostou požadavky na kvalifikaci uchazeče. Pokud exportéři dlouhá léta mají odbyt zaručený díky podhodnocené koruně, nemusí tolik usilovat o zvyšování kvality a přidané hodnoty své produkce. Nepotřebují ani tolik kvalifikovanou pracovní sílu, mnohdy by si vystačili s málo kvalifikovanými Ukrajinci, Bulhary, či dokonce Mongoly či Filipínci. Jejich příliv částečně brání mzdové hladině, aby rostla rychleji.Co si Klaus asi nepřál
Počet cizinců evidovaných českými úřady práce dnes převyšuje úroveň 600 tisíc. To je zhruba dvojnásobek jejich počtu v roce 2013, kdy intervence začínala. Proti příchodu levné zahraniční pracovní síly, žádný div, vystupují nejhlasitěji odboráři. Dobře vědí proč. Jde o snahu udržovat cenu práce v Česku nadále podhodnocenou, i když jiným prostředkem, než je tištění nových miliard korun a jejich znehodnocování.
Intervenční režim, jejž prosadila bankovní rada jmenovaná ještě Václavem Klausem, zvýšil atraktivitu eura mezi českými firmami, které si uvědomily, že relativní stabilita a předvídatelnost kurzu koruny není kvůli svévoli ČNB zaručená. Udělal také PR zdarma odborářskému předákovi Středulovi, jenž se stylizoval do role vrchního bojovníka za vyšší české mzdy. A díky úspěšnému tažení za vyšší mzdy se mu podařilo po roce 2015 zastavit dlouhodobý pokles počtu odborářů, a dokonce jej o desetitisíce navýšit. Intervence ve svém důsledku zvýšila imigraci málo kvalifikovaných cizinců do Česka.
Více odborářů, více imigrantů, blíže euru; ani jedno z toho asi Klausovi na srdci neleželo, když do funkce před lety jmenoval bankovní radní, kteří intervenci prosadili. Abnormálně přehřátý trh práce současnosti napovídá, že intervence nebylo třeba, ekonomika by si poradila bez ní – a tedy bez všech.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
