Stavební produkce se v listopadu po propadu říjnovém i zářijovém vrátila k meziročnímu růstu.
Předloni rostl objem stavební produkce meziročně o 9,8 procenta, za rok 2919 bude růst jen zhruba třetinový, konkrétně 3,4 procenta. Letos je pak třeba počítat se stagnací, případně s mírným růstem, který podpoří nutnost rychlejšího čerpání prostředků z fondů EU. Běžící sedmileté programové období totiž příští rok končí.
Růstová dynamika českého stavebnictví postupně zpomaluje, s obvyklým zpožděním za zbytkem ekonomiky. Na růstové dynamice sektor ztrácí nejen kvůli celkovému zpomalení hospodářství, ale i kvůli svým vlastním problémům, jimiž je zejména nedostatek vhodné pracovní síly a dlouhé dodací lhůty, které stavební práce prodražují.
Částečně stavebnictví v porovnání s předloňskem loni zpomalovalo kvůli poměrně vysoké srovnávací základně, jež byla loni podpořena i nezvykle teplou zimou roku 2018. Hlavně ovšem předloni základnu navyšoval celkový boom stavebnictví. Ten způsobil, že stavebnictví relativně záhy narazilo na své limity, například zmíněný nedostatek vhodné pracovní síly. Právě s tím se nyní stále vypořádává, což také z části vysvětluje loňskou celkově jen zhruba třetinovou růstovou dynamiku v porovnání s předloňskem. Tento útlum se přenáší i do roku 2020.
Například počet zahájených bytů byl loni za období od ledna do září nejvyšší od roku 2009. Kapacity stavebních firem jsou tím však do značné míry již vyčerpány, kvůli předchozím takřka deseti dosti hubeným létům, jimiž stavebnictví prošlo. Na současný „nášup“ z poptávkové strany zkrátka stavebnictví není připraveno.
Vhodnou pracovní sílu stavebnictví, jež se po krizi zotavilo nejpozději, „odčerpal“ ve velkém průmysl. Nyní však dochází k postupnému nárůstu počtu zaměstnanců ve stavebnictví, takže se zdá, že stavebnictví přece jenom zpomalujícímu průmyslu „přetahuje“ pracovníky, které lze využít v obou segmentech, například manuálně pracující dělníky. V průmyslu totiž, na rozdíl od stavebnictví, dochází po celý letošní rok k setrvalému meziročnímu poklesu počtu zaměstnanců, který se navíc postupem roku dále prohlubuje.
Ztráta dynamiky tuzemského stavebnictví je patrná i z mezinárodního srovnání. Objem stavební produkce v ČR loni za první tři čtvrtletí meziročně rostl v kontextu EU jedenáctým nejrychlejším tempem. V pololetí ještě stavebnictví rostlo meziročně průměrným tempem v rámci EU, ale v průběhu třetího kvartálu si v pomyslném žebříčku o dvě příčky pohoršilo a vykázalo v rámci EU podprůměrný růst. Potvrzuje to tedy relativně citelné zvolnění tempa růstu stavebnictví v ČR, jelikož za celý předloňský rok rostlo výrazně nadprůměrným tempem v porovnání se situací v celé EU. Předloňský růst stavebnictví byl devátý nejvýraznější v rámci zemí EU. Loni na takový výsledek tuzemské stavebnictví nestačilo.
Situaci v tuzemském stavebnictví pochopitelně komplikují také dlouhá povolovací řízení, která jsou jeho chronickou bolestí. A vlastně bolestí celé ekonomiky, neboť brzdí například důležité infrastrukturní projekty. Bez zrychlení povolovacích řízení nebude možné realizovat například ani ambiciózní Národní investiční plán, který premiér Andrej Babiš představil v půli prosince.
Třeba Maďaři v uplynulých dvaceti lety staví dálnice ve své zemi po přepočtu na obyvatele násobně rychleji než Češi. Maďaři i letos v prvních třech čtvrtletích svým prvenstvím ve zmíněném žebříčku zemí EU dle růstové dynamiky stavebnictví potvrzují, že mají dobře nastavenou koncepci výstavby, jak v oblasti pozemního, tak inženýrského stavitelství. Lépe dokážou využít prostředků z fondů EU, které u nich intenzivněji než u nás plynou na ekonomicky celkově přínosnější stavební projekty.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
