Nejšťastnější místa na světě? Švédsko, Dánsko, Island, Švýcarsko, Kanada či třeba mnohé ze států USA. Alespoň tak praví odborné studienebo například renomovaný průzkum World Values Survey. Proč však v těchto zemích či státech, které jsou charakteristické vysokou mírou spokojenosti obyvatelstva, dochází rovněž k poměrně vysokému počtu sebevražd? Například skandinávské země jsou vysokou mírou sebevražednosti nechvalně proslulé – prý za to můžou dlouhé, ba nekonečné zimní noci, nedostatek slunečního svitu, říká se.
Až dosud tato protichůdná zjištění nikdo nepodrobil důsledné analýze. Až nyní. Tým ekonomů kolem Andrewa Oswalda z univerzity v britském Warwicku publikoval v dubnu studii s názvem Dark Contrast: The Paradox of High Rates of Suicide in Happy Places. Proč tedy ve vyspělých, hospodářsky rozvinutých a blahobytnyých zemích, kde žijí vcelku poměrně velmi spokojení lidé, si zároveň takový počet osob bere dobrovolně život? Odkud se tento paradox vzal? Proč ta šťastnější místa na zeměkouli mají současně vyšší procento sebevražd?
Abychom mohli hádanku rozluštit, praví autoři studie, je třeba si nejdříve uvědomit úskalí a vyvarovat se takzvané ekologické mýlky (ecological fallacy) – ta spočívá v tom, že lidé obecně tíhnou k tomu, přisuzovat jednotlivým členům určité skupiny vesměs její průměrné charakteristiky. Když je tedy daná země označena za takovou, kde je průměrná výše spokojenosti občanstva na relativně vysoké úrovni, lidé inklinují k tomu, domnívat se, že tam jsou úplně všichni více méně spokojení. Omyl! Už jen proto, že je téměř pravidlem, že v každém vskutku reprezentativním statistickém vzorku narazí badatelé na takzvané outliers, tedy pozorování, jejichž hodnoty či charakteristiky jsou velmi vzdáleny od průměrné hodnoty. Může to být třeba plat šéfa ČEZ, který je na hony vzdálen výši průměrné mzdy v České republice, nebo také právě jedinec, jenž si sáhne na život v zemi, kde jinak, „v průměru“ žije spousta spokojených spoluobčanů.
Autoři studie rozhodně netvrdí, že ti spokojenější z nás jsou zároveň těmi, kdož si spíš „hodí mašli“. Je tomu spíše tak, že i v této sféře se projevuje to, co ekonomové označují za externalitu (třeba pro sadaře jsou negativní externalitou, externím nákladem, zplodiny z nedaleké továrny, které snižují kvalitu úrody, a pozitivní externalitou, externím přínosem, pak blízká přítomnost včelaře, jehož žlutočerné „svěřenkyně“ naopak kvalitu úrody pomáhají zvyšovat). V tomto případě externalitu psychologickou. A negativní.
„Máme za to, že ačkoli vlastní spokojenost jedince jej chrání před sebevražednými úmysly, spokojenost ostatních je naopak rizikovým faktorem,“ píší Oswald a spol. Spokojenost ostatních je tedy právě tou psychologickou negativní externalitou, s níž se dotyčný musí vyrovnat. Názorně řečeno, vidí-li kolem sebe daný člověk mnoho spokojených tváří, snadněji může propadnout beznaději a přesvědčení, že je snad tím „nejnešťastnějším člověkem na světě“, než kdyby kolem sebe pozoroval jen tváře vesměs zachmuřené.
Nic naplat, lidé se prostě obecně srovnávají s ostatními – ať už vědomě či podvědomě porovnávají nejen výši svého příjmu, zámožnost (jak už badatelé vědí z jiných studií), ale rovněž i spokojenost. Mají-li pocit, že jsou v tomto ohledu „pozadu“, vyvolává to v nich mnohdy frustrace, jež některé z nich mohou dohnat právě až k sebevraždě. A větší pravděpodobnost, že si budou připadat „pozadu“, co se spokojenosti týče, je právě v zemích, kde jsou lidé obecně poměrně nejspokojenější. Naopak v zemích, kde se je šeď a zachmuřenost normou, si i velký nespokojenec nemusí připadat nijak „pozadu“, nijak frustrován – splývá naopak s onou šedí, zapadá, nevymyká se, a na život si tedy nejspíše sahat nebude.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
