Smrt elitního íránského generála Solejmáního z rukou Američanů sice burzovním obchodníkům před víkendem poněkud „pocuchala nervy“, avšak žádný rapidní příval nervozity, či dokonce panické výprodeje nezpůsobila. Na burzách totiž zpětně převládlo přesvědčení, že ze strany USA nejde o zcela nepředvídaný, naprosto tedy šokující tah, ale o vlastně předpokládatelnou odezvu na poslední dobou stupňující se íránské provokace. Mezi ně patří i například útok na saúdskoarabská ropná zařízení z poloviny loňského září, který na trhu s ropou přechodně způsobil paniku.
Cena ropy Brent v reakci na generálovo zabití sice v pátek vzrostla na úroveň zhruba odpovídající té po útoku na saúdskoarabská ropná zařízení, avšak nyní zdaleka nedošlo k tak skokovému zdražení jako v září. To, že je ropa na podobné cenové úrovni jako tehdy, mají totiž na svědomí mnohem spíše škrty v těžbě kartelu OPEC a jeho spojenců a také dílčí smír USA a Číny v celní válce.
Podstatná část trhu vidí situaci tak, že se Írán svými postupně stále závažnějšími provokacemi snažil dostat Spojené státy k jednacímu stolu. Mezinárodní tlak měl Washington a Teherán ideálně dovést ke kompromisu: Amerika zmírní své sankce vůči Íránu, zatímco ten skončí se svými provokacemi. Win-win.
Teherán se ovšem zjevně přepočítal, když vsázel na to, že Trump nebude chtít zejména ve volebním roce napětí stupňovat. S tím ostatně počítaly – a stále svým způsobem počítají – i trhy. Jsou přesvědčeny, že Trump nechce válčit. Nechce podle nich určitě rozjet válku s Íránem, která by dle některých mohla přerůst až ve třetí světovou válku, a nechce ani eskalovat obchodní válku s Čínou. Obé objektivně ohrožuje jeho znovuzvolení. Třeba už jen proto, že oboje může způsobit rozsáhlé burzovní výprodeje, které by připravily o nemalou část bohatství i jeho potenciální voliče.
Teherán tedy kalkuloval s tím, že Trumpa „vyprovokuje“ nejvýše k usednutí za jednací stůl. Nyní je Teherán nepochybně v šoku. Trumpova nevypočitatelnost jej zaskočila podobně jako v minulých letech Peking, v rámci americko-čínské obchodní války.
Tím ale analogie mezi oběma střety pomalu končí. Zatímco totiž obchodní válka s Čínou způsobuje značné ekonomické škody, a to zejména Číně, ale také Spojeným státům a dalším zemím, včetně třeba Německa, houstnoucí napětí mezi Washingtonem a Teheránem zatím tedy nechává trhy poměrně v klidu. Ano, před víkendem zdražila ropa a investoři se jali přesunout část svých peněz do tradičních bezpečných útočišť typu zlata, japonského jenu nebo německých dluhopisů, avšak tato jejich reakce nebyla nikterak silná.
Trhy zatím totiž věří v to, že by americký úder v podobě generálova zabití mohl mít na Teherán spíše odrazující než eskalující efekt. Jinými slovy, Teherán si přes všechna svá nynější silná, ba silácká slova uvědomí, proti jaké vojenské a technologické přesile stojí. Přes všechny úvahy o možné třetí světové válce tak nakonec ustanou dokonce i stupňující se íránské provokace.
To si ovšem žádá umnou diplomacii, která by měla být nyní okamžitě rozpohybována. Sankce uvalené na Írán opravdu zapříčiňují prudký propad tamní ekonomiky. Proto ostatně Írán riskoval stupňování svých provokací – aby za jednacím stolem Washington své sankce alespoň zmírnil, aniž by Teherán ztratil tvář. Jenže o to jde stále i teď: Teherán si nemůže dovolit ztratit tvář. Uměním diplomacie obecně je právě i to, dosáhnout smíru mezi znesvářenými stranami, aniž by navenek bylo zřejmé, že se jedna z nich totálně podvolila.
Současná ekonomická mizérie Íránu může zemi, zaháněné svým způsobem do kouta, přivést k jednomu z extrémních řešení: buď k bezpříkladné eskalaci střetu s mnohem mocnějším nepřítelem (protože už stejně není moc do dále ztratit), nebo naopak k podvolení se mu. To druhé se neobejde bez diplomacie, jež zajistí, že Teherán tak úplně tvář neztratí. Otázka je, zda toho bude Trumpova administrativa schopna; I Trump si občas v určitém siláctví docela libuje.
Trhy ale zatím sází spíše na to druhé. Ne že by se snad domnívaly, že napětí rychle opadne a že se třeba cena ropy zase hned propadne jako po zmíněných zářijových útocích. Uvědomují si, že situace je závažná. Na však zatím tak, aby přičítaly jakoukoli výraznější pravděpodobnost katastrofě či třeba „jen“ ropnému šoku.
Otázka ovšem je, do jaké míry jsou o tom přesvědčeny na základě vyhodnocení samotné blízkovýchodní situace, a do jaké míry je jejich relativně umírněná páteční reakce dána přesvědčením, že na případnou silnou vojenskou eskalaci budou nutně muset reagovat i centrální banky v čele s tou americkou – snížením úrokových sazeb a dalším „tištěním dolarů ve velkém“, které má na trhy, jak známo, vysoce příznivý efekt.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
