Národní investiční plán premiéra Andreje Babiše je prý katalogem projektů, ničím více. Tato kritika je v posledních hodinách, poté, co byl NIP včera zveřejněn, poměrně častá. Přitom paradoxně sám Babiš uvádí, že jde o svého druhu „databázi“ projektů. Takže zmíněná kritika se tak trochu „vlamuje do otevřených dveří“. Poměrně hojně kritizováno je také to, že bez zajištění otázky financování nemá celý soupis, onen katalog, vlastně valného smyslu. Kritici však musí dobře vědět, že mít zajištěno financování někdy až na desetiletí dopředu je bláhové. Vždyť zatím nevíme například ani to, s jakými prostředky může Česko počítat v nadcházejícím programovém období EU.
Kamenem úrazu veřejného investování je ovšem už řadu let spíše nedostatečná připravenost projektů než financování. Což se projevuje například neustálými obtížemi s čerpáním peněz z fondů EU, resp. opakující se hrozbou jejich nedočerpání. „Peníze jsou, ale projekty ne,“ stěžují si často politici či odpovědní úředníci a experti nejrůznějších úrovní rozhodování.
V podobě Národního rozvojového fondu, do něhož přispívají čtyři největší tuzemské banky, vzniká navíc další zdroj financování. Ještě se tak zvyšuje tlak na vládu a veřejné organizace obecněji, aby účinně připravovaly projekty k financování, kterého se nyní tedy dostává poměrně hojně. A to i vzhledem k relativně nízkému veřejnému zadlužení České republiky, jednomu z nejnižších v EU, a také velmi dobrému ratingu, v souhrnu nejlepšímu mezi zeměmi bývalého východního bloku. Jak nízký dluh, tak dobrý rating české vládě a veřejným institucím umožňují získávat v době obecně nízkých úrokových sazeb investiční prostředky zvláště výhodně a jen s minimálním rizikem, že investoři začnou ČR hodnotit jinak než jako vysoce spolehlivého dlužníka.
Národní investiční plán je vskutku „databází“ investičních projektů pro příští desetiletí. Klade důraz na dopravu, což je správné, neboť ta je v Česku podle odhadu příslušných expertů podfinancovaná v řádu stovek miliard korun. Navíc panuje poměrně široká expertní shoda na značném příspěvku právě kvalitnější infrastruktury k dalšímu ekonomickému i společenskému rozvoji České republiky.
„Databází“ investičních projektů však nesmí nic končit, pochopitelně. Právě naopak. Měla by být základem dlouhodobé koncepce veřejného investování v ČR, po které odborná veřejnost volá již léta. Koncepce veřejného investování usnadní vznik projektů a zlepší jejich připravenost a konec konců také možnosti financování. Takže budou financovány ve vyšší míře, než je tomu nyní, opravdu ty makroekonomicky a celospolečensky vůbec nejpřínosnější projekty.
Do oblasti dopravy podle Národního investičního plánu zamíří drtivá většina jeho celkového objemu prostředků, který činí přes osm bilionů korun. Do oblasti dopravy by konkrétně mělo jít 77,4 procenta těchto prostředků. Doprava si vzhledem k uvedenému stavu podfinancování prioritu zasluhuje, otázka je, zda až takto výraznou, v tom kritici NIP míří na správný terč.
Vedle potřebnosti databáze typu NIP jakožto základu pro koncepci dlouhodobého tuzemského veřejného investování je třeba vyzdvihnout realističnost soupisu. Plán například sice zmiňuje vodní koridor Dunaj – Odra – Labe, ale nestaví se za něj naplno a neuvádí jej ve vlastní databázi projektů, s nimiž se už víceméně počítá. V případě koridoru si vláda zjevně není jista jeho ekonomickou efektivností, ani tím, zda je vyřešena otázka dopadu na životní prostředí. To se dá hodnotit jako střídmý, realistický, ba apolitický přístup, který je u takto zásadního dokumentu žádoucí.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
