Před šesti lety Česko udělalo patrně nejvýznamnější krok k přijetí eura od vstupu do EU. Zřejmě jeden ze členů bankovní rady ČNB „přeběhl“ a zvedl ruku pro spuštění intervencí, ač do té doby hlasoval proti. Který to byl, se dozvíme přibližně za dva měsíce, až se v lednu 2020 odtajní příslušný protokol. Mnozí finanční ředitelé tuzemských firem byli v ty listopadové dny roku 2013 nepříjemně zaskočeni. Zesílilo proto jejich přesvědčení o výhodách takzvaného přirozeného zajištění; o přechodu v co nejvyšší možné míře na euro. Takzvaná eurizace české firemní sféry je od té doby na postupu. Například úvěry v cizích měnách, nejčastěji v eurech, jsou v poměru k ročnímu objemu vývozu skoro na dvojnásobku v porovnání se situací před šesti lety.
Intervence zároveň mezi běžnými občany vyvolala pocit, že je centrální banka připravila o část bohatství. V jistém smyslu mají pravdu. Koruna je stále i dnes, po šesti letech od intervence, slabší, než by byla bez ní. Odhady „bezintervenčního“ kurzu se liší, ale mezi ekonomy panuje poměrně široká shoda, že nebýt například fenoménu takzvané překoupenosti koruny, což je důsledek intervence, byla by dnes česká měna vůči těm světovým silnější. Takže i po šesti letech důsledky intervence připravují Čechy o část kupní síly, například při nákupu v zahraničí. Ačkoli loajalita k domácí měně nadále zůstává mezi Čechy až anomálně vysoká, červíček pochyb občas zahlodá.
Zvláště když pochyby přiživují zastánci přijetí eura. Ti rádi vykládají o tom, že pokud bychom měli euro, nic jako intervence by se nám nepřihodilo. To je lichý argument.
Evropská centrální banka intervenuje také, vlastně mnohem zásadněji než svého času ČNB. Výsledkem jsou třeba záporné úrokové sazby, s nimiž se už musí začít smiřovat i někteří řadoví klienti bank eurozóny – peníze jim na účtu prostě mizí. Někteří čeští průmyslníci chtějí euro, protože s korunou tuzemské firmy čelí kurzovým výkyvům. A potenciálně i takovým překvapením, jakým bylo spuštění intervence. Exportéři, které tehdy intervence zaskočila, zaznamenali ztráty. Tyto ztráty jsou však v souhrnu mnohem nižší než zisk, který vývozcům umělé oslabení koruny postupně přineslo. V dubnu 2017, kdy intervence končila, Asociace exportérů spočítala, že opatření vývozcům vyneslo zhruba 700 miliard korun. Další miliardy jim plynou od té doby.
Kdo tedy volá po přijetí eura s tím argumentem, že by pomohlo vývozcům, přehlíží právě toto. Exportéři ze země s vlastní měnou disponují na jednotném evropském trhu značnou ekonomickou výhodou, která spočívá právě v možnosti inkasovat zisk z umělého oslabení vlastní měny. Vývozci zemí, které již euro sdílejí, tuto možnost nemají. Oldřich Dědek, člen bankovní rady ČNB, proto říká, že Česko bylo zejména v době intervence „černým pasažérem“, který zároveň těžil z výhody přístupu na jednotný trh a z výhody spočívající v možnosti přihrát miliardy vlastním vývozcům oslabením měny. Z morálního hlediska, z hlediska étosu, jejž by Česko zřejmě mělo mezinárodně šířit, je takový postup jistě napadnutelný, neboť stovky miliard skončily v kapse českých vývozců do jisté míry i na úkor eurových zemí. Z účetně-ekonomického pohledu tuzemského exportéra však takový postup dobrý smysl dává.
Z morálního hlediska lze hájit přijetí eura smysluplně, s poukazem na to, že tím přestaneme být „černým pasažérem“ a spravedlivě srovnáme měnově-politické podmínky s převážnou většinou ostatních účastníků jednotného trhu. Z hlediska ryze ekonomického zájmu českého exportu už obhajoba přijetí eura zase kdovíjaký smysl nedává, prostě proto, že – cynicky řečeno – být černým pasažérem se může pořádně vyplatit. Tuzemská firemní sféra se sice eurizuje, ale to je stále spíše jen mikroekonomický děj. Jednotlivé firmy prostě více a více používají euro. I když po jeho plošném přijetí nějak halasně nevolají. Odhlédneme-li od mikroekonomických aspektů a aspektů morálních, přesvědčivých makroekonomických důvodů pro jeho přijetí je poskrovnu.
Euro prokazatelně nepodněcuje zahraniční obchod ani zahraniční investice. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na Slovensko. Z obchodní statistiky OSN plyne, že v posledních deseti letech se ze zemí visegrádské čtyřky nejhůře dařilo rozšiřovat celkový objem přímých zahraničních investic na Slovensku. Zatímco v Česku, Polsku a Maďarsku tento objem v poměru k HDP po roce 2008 narůstal, na Slovensku přinejlepším stagnoval.
Těžko lze tedy tvrdit, že euro stimuluje zahraniční investice. Euro však nestimuluje ani zahraniční obchod. Předloňská studie ekonomů Aliny Mikaové z Evropské centrální banky a Roberta Zymeka z Edinburské univerzity dokonce o státech, které nově přijímají euro, hovoří jako o „přátelích bez benefitů“. Přijetím eura sice možná utuží přátelství se zeměmi, které jím už platí, protože například právě přestanou být černými pasažéry, nicméně žádný benefit v podobě prohloubení zahraničního obchodu s eurozónou z přijetí eura neplyne. Ani na Slovensku po tamním přijetí eura roku 2009 k prohloubení nedošlo.
„Stále se domnívám, že euro je časovanou bombou,“ řekl před pár týdny francouzskému tisku Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii a člen výkonného a dozorčího výboru českého ekonomického pracoviště CERGE. Je-li tomu tak, před šesti lety jsme se „bombě“ nebezpečně přiblížili. Držme se od ní stranou.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
