Obecně známým symbolem výjimečně odlehlého Velikonočního ostrova jsou sochy moai. Obrovské postavy s nepřirozeně velkými hlavami, vytesané ze sopečné horniny a dopravené na posvátná místa – nejčastěji na samé pobřeží – tak důvtipně, že si nad tím vědci dodnes lámou hlavu. Sochy moai jsou ovšem také mementem. Řada z nich se nedočkala dokončení. Civilizace, která dokázala pomocí jen těch nejprimitivnějších postupů přepravovat až osmdesát tun vážící kusy opracované horniny, nezabránila své vlastní zkáze. A tak zatímco kolem roku 1600 žilo na ostrově pravděpodobně kolem deseti tisíc lidí, na konci 19. století se jejich počet scvrkl na pouhé stovky, ba desítky.

Není palma jako palma

Proč populace Velikonočního ostrova takřka vymřela, zatímco populace jiných tichomořských ostrůvků ne? Ďábel tkví v detailu. V poměrně chladném a nehostinném podnebí Velikonočního ostrova se z palem dařilo jen jediné: chilské palmě, která se jinde v Polynésii nevyskytuje – a která roste mnohokrát pomaleji než kokosové palmy běžné na ostatních tichomořských ostrovech. Ekonomové James Brander a M. Scott Taylor ve své studii The Simple Economics of Easter Island z roku 1998 prokazují, že rychlá obnova zásadního přírodního zdroje – palem – souvisí s hladkým rozvojem a početním růstem tichomořských populací.

Jednoduše řečeno, pokud palmy dostatečně rychle rostou, nesou také dostatečně rychle plody. Nebo mohou dostatečně rychle posloužit pro stavbu vorů a lodí, které poslouží rybolovu. Když rostou dostatečně rychle, ti, kdo je zasadí, mohou časem sami sklízet plody. Zatímco zmíněné kokosové palmy nesou plody sedm až deset let od výsadby, chilská palma až zhruba čtyřicet až šedesát let po zasazení. Vzhledem k tomu, že ti, kteří přežili svůj kojenecký věk, umírali v té době na Velikonočním ostrově běžně coby třicátníci, potenciální pěstitel palmy prakticky neměl šanci se dožít toho, až ponese plody. Což jej vedlo k tomu, že ji vůbec nevysadil či o ni nepečoval.

Letošní nobelista Kremer přitom proslul svojí „teorií pryžového těsnění“, rozvinutou v práci The O-Ring Model of Development z roku 1993. Právě z důvodu selhání pryžového těsnění, poměrně drobné a triviální součástky, roku 1986 explodoval raketoplán Challenger – i se sedmi lidmi na palubě. Kremerova „teorie pryžového těsnění“ tedy rozvíjí myšlenku, že selhání třeba i jen drobného článku ekonomického systému, například globálního výrobního řetězce, může vést k zhroucení celého řetězce a k enormním škodám. Které jsou leckdy nesrovnatelně vyšší než cena vadného článku. Civilizace Velikonočního ostrova, jež v době svého největšího rozmachu stavěla sochy moai, které dodnes uchvacují, nakonec málem vyhynula kvůli poměrně nenápadné, na první pohled skoro i zanedbatelné „vadné součástce“. Tou je právě palma, která roste pomaleji než palmy jiných, jinak zcela srovnatelných polynéských ostrovů.

Na Kremerovu „teorii pryžového těsnění“ lze hledět ale i pozitivně. Daná ekonomika se může z „hromady plechu“ proměnit v „raketu“ docela levně, odstraněním jednoho posledního poměrně drobného nedostatku. Jde jen o to tuto maličkost správně identifikovat. Někteří ekonomové, jež Kremer inspiruje, vysvětlují právě na tomto základě například vzestup takzvaných „asijských tygrů“ v minulém století. Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur a Hong Kong zkrátka dokázaly objevit a odstranit poslední „závadu“ své ekonomiky, načež raketově zbohatly.

Na čem závisí naše přežití

Ale zpět na Velikonoční ostrov. Mnozí dnes vidí v osudu jeho někdejší civilizace analogii k osudu nás všech na planetě Zemi. Také ona je v rámci vesmíru odlehlým místem. Vlastně mnohem odlehlejším, než je Velikonoční ostrov v rámci Tichého oceánu. Vždyť na ostrov se jeho první obyvatelé nějak museli dopravit. To se o prvních obyvatelích naší planety pochopitelně říct nedá.

V roce 1993 si Kremer troufl na pořádné sousto, když zmapoval v práci Population Growth and Technological Change: One Million B.C. to 1990 populační růst a technologický rozvoj lidstva v období od jednoho milionu let před Kristem až do roku 1990. Vývoj lidstva můžeme vidět jako vývoj Velikonočního ostrova. Svět je v takovém případě místem, kdy více lidí znamená více žaludků, více konzumentů, takže populační růst vede k tomu, že všichni mají méně a třeba i nic – pak vymírají. Anebo je svět místem, kde více lidí znamená více hlav, tedy více mozků, čili více nápadů, vylepšení, vynálezů a objevů. Kremer ve své uvedené práci obě hypotézy testuje. Svět jako celek naštěstí není Velikonočním ostrovem, zjišťuje. Čím více lidí, tím intenzivnější výměna idejí je, tím více je pak i objevů. Dlouhodobě ekonomický růst zrychluje s růstem populačním, prokazuje Kremer.Jenže přežití světa není naštěstí závislé na jednom druhu pomalu rostoucí palmy. To, co zásadně odlišuje planetu Zemi a Velikonoční ostrov, je fakt, že svět jako celek skýtá zdroje pro dostatečné tempo objevování a vynalézání. Ke slovu se opět dostává čerstvý nobelista Kremer.

Právě to je motorem technologického rozvoje, který vede k objevování stále efektivnějších postupů i při nakládání s omezenými přírodními zdroji. Osud dávné civilizace Velikonočního ostrova není zdaleka tolik vztyčeným prstem civilizaci naší, ale spíš doložkou toho, jak nesmírně podstatná pro rozvoj lidstva byla a je výměna myšlenek a s ní související vzájemný obchod a celkový rozvoj.

Vyšlo v Lidových novinách.