Velká hospodářská krize třicátých let je sice dávno passé, v jistém smyslu však stále žije. Ať už z toho důvodu, že podstatně přispěla k historickému vývoji, jenž vyústil ve druhou světovou válku, následně i válku studenou, pročež je její dopad patrný ještě i v současnosti, nebo z toho důvodu, že ekonomové se stále neshodnou na jejích příčinách. Tato bezradnost opět vyplavala na povrch během nedávné finanční krize, jež byla s pověstnou velkou depresí často srovnávána.
Všeobecně se má za to, že za velkou hospodářskou krizi mohou v prvé řadě Američané. Začala přece legendárním krachem na newyorské burze. V paměti je i komunistická propaganda, jež s oblibou črtala „vrahy z Wall Streetu“ – obtloustlé, jistě záludné a křivé kapitalisty s buřinkou a v drahém obleku, kteří samozřejmě mohou za všechno zlo světa.
Docela jiné světlo vrhá na velkou depresi nová studie ekonoma Douglase Irwina, jež se již ve svém názvu táže, zda to byla Francie, která ji zavinila. To je překvapivé, poněvadž i většina Irwinových kolegů – akademických ekonomů – je dnes přesvědčena, že krizi opravdu způsobili Američané: nikoli ovšem „vrazi z Wall Streetu“, nýbrž americká centrální banka. Dokonce i sám její současný šéf Ben Bernanke se k tomu před několika lety doznal: „Ano, byli jsme to my (kdo způsobil depresi).“
Irwin však upozorňuje, že Francie v letech 1927 až 1932 zvýšila svůj podíl na světových zlatých rezervách ze sedmi na 27 procent (Francouzi totiž hleděli s nedůvěrou na jiné než zlaté rezervy – například na rezervy ve formě deviz, třeba britské libry – a uzákonili, že oběživo a vklady na požádanou musejí být ze 35 procent kryty právě zlatými rezervami).
Toto enormní nahromadění drahého kovu jednou zemí vedlo k nedostatku rezerv po celém světě. Jelikož přetrvávala éra zlatého standardu, cena zlata byla v měnách jednotlivých zemí pevně fixována. Když bylo zlato masivně staženo v prvé řadě právě Francouzi, nedošlo tudíž ke zvýšení ceny drahého kovu, ale naopak ke snížení ceny všech ostatních surovin.
Nastal ničivý pokles cen, celosvětová deflační spirála: firmy i lidé začali vyčkávat na další pokles cen, neinvestovali, nespotřebovávali, což ochromilo ekonomickou aktivitu. Firmy byly tedy nuceny propouštět, rostla nezaměstnanost.
Půda pro velkou depresi i nástup Hitlera k totální moci byla připravena.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
