Málokterý obchod vzbudil v poslední době takový ohlas jako investice amerického bankovního holdingu Goldman Sachs do podílu v sociální síti Facebook. Hodnota investice činí 450 milionů dolarů – a Facebook tak celkově oceňuje na 50 miliard dolarů. Taková suma se ale mnohým jeví jako neopodstatněná – sociální sítě jsou prý jen další bublinou.
„Sociální sítě jsou stejnou bublinou, jako byl kdysi e-mail,“ říká například Simon Johnson, někdejší hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu. „Ta technologie bezpochyby navždy změní vzájemnou komunikací lidí, což zase výrazně promění celou společnost. Jejich ocenění však budou neúnosně vysoká a někteří lidé přijdou o opravdu hodně peněz,“varuje.
Jenže nic naplat, když do Facebooku investuje Goldman Sachs, řada investorů po celém světě si zkrátka řekne, že sociální sítě jsou „ternem“. Goldman Sachs zvláště po finanční krizi, kterou přečkala poměrně velmi dobře, získala pověst banky, jež promění ve zlato, nač sáhne. Tak tomu ovšem vždy nebylo, i když paměť investorů bývá bohužel docela krátká: během technologické bubliny na přelomu tisíciletí – v době, kdy byly, řečeno s Johnsonem, v oné bublině e-maily i jiné služby webu 1.0 – neváhali bankéři z Goldman Sachs investovat sto milionů dolarů do Webvanu, jakéhosi online hokynářství, které však nikdy nezačalo pořádně generovat zisk a nakonec vyhlásilo bankrot.
Nemůže se to opakovat nyní? Facebook zřejmě v bankrotu neskončí, přesto – nenakupuje Goldman Sachs krapet draze?
Nezpláčí nad výdělkem ti investoři, kteří se krokem slovutné banky nechají ovlivnit a své prostředky do sociální sítě také investují?
Je třeba si uvědomit, že Goldman Sachs má zejména po finanční krizi poměrně velmi snadný přístup k penězům. V září 2008 totiž změnila svůj status z investiční banky v univerzální bankovní holding. Stalo se tak pod tíhou dopadů finanční krize, jež v té době procházela svojí kritickou fází. Kdyby Goldman Sachs svůj status nezměnila, mohla možná i padnout, leč právě jeho změnou získala přístup k takzvanému diskontnímu okénku americké centrální banky. To umožňuje de facto velmi snadný – nejsnadnější možný – přístup k penězům a také vládní „krytí“ – poskytnutí nových peněz – v případě jakékoli krize. Zatímco investiční banky k tomuto okénku přístup nemají, banky komerční a univerzální ano – i proto, že spravují vklady klientů – a nedůvěra klientů v bankovní systém by jej mohla celý položit, což by bylo pro ekonomiku smrtící.
Jenže přístup k diskontnímu okénku rovněž znamená, že daná banka bude tíhnout k podstupování vyššího rizika. Je to stejné jako v životě: opatrněji s penězi bude vždy nakládat ten, jenž se k nim dopracoval vlastní dřinou a odříkáním, než ten, komu spadly do klína – kdo je vyhrál či třeba zdědil (nebo získal někde u okénka, vlastně jen tak). Když navíc přístup k onomu okénku značí, že banky z bryndy bude tahat vláda, je zjevné, že zábrany banky podstupovat přehnané riziko budou jen slabé. A to právě může být případ Goldman Sachs – do Facebooku může banka investovat takovou sumu třeba jen právě proto, že má snazší přístup k penězům než řadoví investoři. A vládní „krytí“ k tomu.
Investoři, kteří se rozhodnou investovat do Facebooku, protože tak činí Goldman Sachs, by měli být na pozoru. Banka si na investici do Facebooku může vylámat zuby (stejně jako v případě zmíněné investice do Webvanu), ale bude ji to bolet mnohem méně než drtivou většinu ostatních, kteří k penězům tak snadný přístup nemají.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
