Německo zvažuje zavedení uhlíkové daně. Jde o další příklad toho, že tlak na environmentálně šetrnější výrobu i spotřebu je v podstatné části ekonomicky vyspělého světa, Česko nevyjímaje, silný jako nikdy v minulosti. Je tedy paradoxní, že zrovna v této době tolik narostla obecná popularita ne zrovna nejšetrnější výroby a spotřeby v oblasti motorismu, totiž popularita SUV.
Například v Česku se SUV stala nejvyhledávanější třídou osobních aut v průběhu roku 2016. Od té doby „esúvéčka“ suverénně upevňují svoji vedoucí pozici. V prvních sedmi letošních měsících činí jejich podíl na tuzemském trhu nových osobních vozů 31,6 procenta. Za stejnou dobu roku 2016 to ještě bylo jen necelých dvacet procent. Podobný trend je patrný i jinde na Západě. Třeba podle Výboru pro klimatickou změnu, což je britský environmentální úřad, nárůst popularity SUV ruší příznivý efekt, který na emise oxidu uhličitého mají obecně šetrnější technologické postupy. Zatímco průměrné SUV emituje 141 gramů oxidu uhličitého na ujetý kilometr, malý rodinný vůz jen 116 gramů, plyne z čísel britského sdružení automobilového průmyslu.
Pokud by byla paliva dražší, atraktivita SUV by zřejmě rychle vzala za své. Rostoucí popularita těchto vozů signalizuje, že paliva prostě z hlediska podstatné části spotřebitelů – ať v Česku, či jinde v EU – zase tolik drahá nejsou. To vede k intuitivnímu závěru: paliva je třeba zdražit, tedy uvalit na ně vyšší daň. Takto uvažují právě i němečtí sociálnědemokratičtí politici, kteří žádají uhlíkovou daň. Dívají se ale pouze na stranu poptávky.
Co strana nabídky? Saúdská Arábie, největší exportér „černého zlata“, se v uplynulých letech rozhodla světový trh zaplavit i za cenu nízké ceny ropy. Bezprostředním cílem Rijádu bylo udržení tržního podílu tváří v tvář nástupu břidličných ropných producentů v USA. Dlouhodobějším motivem poměrně vysoké produkce ropy je však něco jiného. Obava, že svět jednou o ropu ztratí zájem.
Od 80. let minulého století, kdy se začala probouzet různá zelená hnutí, se zhoršování životního prostředí postupně stalo klíčovým globálním tématem. Mnozí ekonomové dnes soudí, že ropní producenti tehdy „zbystřili“. Uvědomili si, že boj proti fosilním palivům bude dále přiostřovat a že nerostné bohatství, na kterém „sedí“, nemusí mít svoji závratnou cenu navěky. Takže navýšili produkční kapacity a zrychlili těžbu, aby stihli vytěžit více ropy, než zájem o ni opadne.
Dostavil se tak nezamýšlený důsledek environmentálních opatření: těžba ropy je dnes zřejmě citelně vyšší, než by byla bez nich, tudíž je o to závažnější i související poškozování životního prostředí. Mezi ekonomy se pro to dokonce vžil odborný termín „zelený paradox“. Například uznávaný německý ekonom Hans-Werner Sinn, autor stejnojmenné knihy, je přesvědčen, že těžba ropy je už po několik desetiletí vyšší – a její cena tedy nižší -, než pokud by k urychlení těžby v duchu „zeleného paradoxu“ nedocházelo.
Právě tento paradox do značné míry vysvětluje, proč v době růstu environmentálního povědomí a intenzivního zavádění různých zelených opatření stoupá popularita SUV. Paradoxně to jsou právě zelená opatření, která vylekala ropné producenty, takže zvýšili těžbu, a cena paliv zůstává v důsledku stlačená, benzin i nafta jsou proto dostupnější, a emise tudíž vyšší. Automobily jsou sice dnes nepochybně citelně environmentálně šetrnější než před patnácti nebo třiceti lety, ale trh a řidiči samotní tento přínos potlačují přesedáním do méně šetrné třídy vozů.
Umělé zdražování fosilních paliv má tedy neblahé nezamýšlené důsledky. Nelze vyloučit, že čím více uhlíkové daně porostou, tím rychleji budou ropní producenti těžit a smysl daňového navýšení tak potírat. Smysluplnější se tedy zdá fosilní paliva nijak dodatečně daňově či jinak neznevýhodňovat – tedy ani nezavádět německou uhlíkovou daň – a místo toho usilovat o zatraktivnění obnovitelných zdrojů vytvořením optimálních podmínek pro jejich postupující zlevňování. Vytvořit ideální podmínky – legislativní, finanční a jiné – pro výzkum a vývoj v dané oblasti. Ropní producenti pak nebudou tak intenzivně tlačeni k tomu, aby navyšováním těžby tlumili dopad vyššího daňového zatížení typu uhlíkové daně.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
