Psala se 60. léta a filantrop John D. Rockefeller III. – vnuk ropného magnáta – si vzal do hlavy, že vylepší image umění u americké veřejnosti. „Jednak sestavil skupinu slovutných byznysmenů, kteří mohli jít příkladem a ukázat, že umění není jen komunistickým homosexuálním komplotem,“ vzpomíná William Baumol, ekonom nedávno zpovídanýautorem blogu, „a jednak oslovil mě, abych na téma umění vypracoval ekonomickou studii.“
Ač Baumolovi umění rozhodně není cizí – jeho newyorský byt zdobí vlastní malby a skulptury -, Rockefellerova nabídka jej zaskočila. Nakonec ji přijal a zřejmě i díky tomu zná dnes teoretická ekonomie pojem „Baumolův efekt“ či také „Baumolova nákladová choroba“. Když totiž pohleděl zrakem ekonoma na sféru umění, všiml si zajímavého jevu – produktivita se v ní nijak výrazně nezvyšuje. Není se co divit: zatímco například průmyslová odvětví zvyšují produktivitu téměř nepřetržitě, a to hned několika způsoby (větším množstvím kapitálu v přepočtu na pracovníka; zlepšením výrobních technologií; zvýšením kvalifi kace pracovní síly; zkvalitněním procesu řízení a managementu; výnosy z rozsahu), produktivita umělců je už po staletí v podstatě neměnná. Zaměstnanec v průmyslu je dnes nesrovnatelně produktivnější než roku 1800, ale na zahrání Beethovenovy skladby pro smyčcový kvartet jsou stále zapotřebí čtyři hudebníci. Technologický pokrok je sice patrný i ve sféře umění (pódiové osvětlení se zlepšilo s vynálezem elektřiny a komfort umělce i publika dnes zvyšuje klimatizace), ale tato vylepšení nejsou ústřední z hlediska produktivity.
Jestliže růst mezd odráží růst produktivity, pak by to značilo, že současní umělci budou stále živořit s příjmem svých předchůdců z roku 1800. Proč tomu tak není, vysvětluje právě Baumolova nákladová choroba. Sféra umění (ale může jít i o jakoukoli jinou sféru s nízkým růstem produktivity) se – co se týče růstu nákladů (mezd) – „nakazí“ od sféry, v níž produktivita roste rychle (průmysl), a kde tedy náklady (mzdy) stoupají zcela přirozeně právě v důsledku zvyšující se produktivity. K této „nákaze“ na konkurenčním pracovním trhu dojít prostě musí – jinak by umění provozovali jen naprostí asketové.
Životní úroveň například pěvců tudíž neroste díky jejich lepšímu zpěvu, ale díky lepším strojům v továrnách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
