Vietnam je v posledních letech jednou z nejčileji rostoucích ekonomik světa. Náleží do skupiny N 11, „Next Eleven“, tedy rapidně bohatnoucích rozvíjejících se ekonomik. Přitom je stále „komunistický“. A svébytný.
Vrhnout se do hejna vos? Komu by se chtělo. Ve Vietnamu je to nutnost. Kdo hodlá přejít uličku v Hanoji či bulvár Ho Či Minova Města, tomu nezbývá než odhodlaně vykročit mezi bzučící motocykly i mopedy. Ty chodce – pohybuje-li se dostatečně pomalu – doslova „obtečou“. Tak husté a neprodyšné to motorové hejno je. (Ve Vietnamu hlavně nepřecházet příliš rychle, nepřebíhat; pak vás nestihnou objet, radí bedekry.)
Já na to mám!
„Ještě před pár lety jste v Hanoji téměř nezahlédli auto, jen samé motorky a kola. A dnes? Auta jsou vidět stále častěji,“ líčí proměnu vietnamské metropole jeden z jejích obyvatel jménem Phuc. Složení motorového hejna se prostě mění – prim sice stále hrají motocykly, mopedy, bicykly, ale sem tam, a stále častěji, se mihne i nějaký ten „sršeň“ na čtyřech kolech. Z hlediska chodce opravdová nepříjemnost: automobil ho „neobteče“ tak snadno jako motorka. „Když už na to Vietnamec má, chce, aby to bylo vidět – pořizuje tedy vůz spíše větší než menší, nejlépe nějaké to SUV či „teréňák“,“ objasňuje Phuc. Ještě pár let – a přejít ulici už patrně vůbec nebude možné.
Za nájezdem automobilů do vietnamských měst stojí kvapný hospodářský růst země v posledních dvou desetiletích. Jak známo, Vietnamci jsou mistři v kopírování čehokoli – od triček Lacoste po kavárny Starbucks (vietnamská verze nese název Trung Nguyen). Ekonomický vývoj země pak jako by kopíroval ten čínský. S tím rozdílem, že zatímco Čína s reformami a otevíráním se světu začala koncem sedmdesátých let, její jižní soused zhruba v půli let osmdesátých. Obě země najely na mocnou vlnu globalizace, i když nad jejími projevy jak v Číně, tak ve Vietnamu bdí komunistická strana. Podobnost čistě náhodná? Zřejmě ne. Čína okupovala Vietnam po tisíc let a mnozí z Číňanů se netají tím, že Vietnam je vlastně jen jednou z čínských provincií, jež se zpupně odtrhla. Naposledy mezi zeměmi chřestily zbraně koncem sedmdesátých let. Válečný spor dvou komunistických zemí – byť krátký – byl jedním z pozoruhodných úkazů éry studené války.
Jelikož mnozí Vietnamci stále pociťují jistou čínskou pachuť, neradi slyší, že – co se ekonomiky týče – kopírují zrovna říši středu. Globalizační tlaky jsou ale tak silné, že tomu asi ani jinak být nemůže, nechce-li se země sveřepě před světem zapouzdřit po vzoru Severní Koreje. „Během několika let mohou podobně jako Čína postupovat jiné země v regionu, jako je Vietnam či Barma,“ řekl před třemi lety autorovi blogu Sam Peltzman, emeritní profesor Chicagské univerzity, o němž se letos spekulovalo jako o možném aspirantovi na Nobelovu cenu za ekonomii. „Přesně jako Čína dnes: Vietnam bude profitovat – na úkor Číny – z levné pracovní síly. A Číňané budou muset udělat to, co Japonci před nějakými padesáti lety – postoupit na vyšší stupeň.“ Před třemi lety právě začínala finanční krize. Vývoj, jejž tehdy naznačoval Peltzman, sice trochu zbrzdila, ale nezastavila. Hračky, oděvy či elektronika patrně stále častěji ponesou visačku „Made in Bangladesh“ či právě „Made in Vietnam“, nikoli „Made in China“. Levná a ještě levnější pracovní síla představuje v čase globalizace neodolatelné lákadlo. Například výtečně ušitý oblek na míru lze za 24 hodin pořídit ve městě Hoi An, textilním středisku Vietnamu, za nějaké čtyři tisíce korun.
Ho a Sheraton
„Jaká krize? Tu máte v Evropě a Americe,“ diví se Bao, majitel fastfoodu v Hanoji, a usrkává v podřepu na rušném hanojském chodníku svou polední porci nudlí. Zatímco v roce 2007 rostla vietnamská burza téměř nejrychleji na světě – lepší dárek si země ke svému vstupu do Světové obchodní organizace (WTO) snad ani nemohla přát -, v roce 2008 prožila strmý propad o sedmdesát procent. Navzdory tomu vykázalo vietnamské hospodářství slušný růst – 6,2 procenta. Loni to bylo 5,5 procenta a letos by měla expanze odpovídat cifře 6,7 procenta, prognózuje vietnamská vláda.
Poměrně vysoká míra růstu i v době globální krize byla do značné míry výsledkem stimulačních opatření, k nimž v roce 2008 vietnamská vláda přistoupila. Podle analytiků přitom opět kopírovala Číňany a jejich úspěšný protikrizový fiskální stimul. Potíž je v tom, že ve stranické kontrole ekonomiky se Hanoj po Pekingu rozhodně neopičí – je mnohem méně úspěšná. Nezvládnutí řízení ekonomiky se projevilo už v roce 2008, kdy se země potýkala s výraznou inflací přesahující dvacet procent. Experti soudí, že před hyperinflací Vietnam zachránila až finanční krize a s ní spjatý pokles cen surovin. Inflační tlaky však přetrvávají. Podporuje je právě fakt, že Hanoj není schopna podobně razantně jako Peking šlápnout na brzdu, co se stimulačních opatření týče. Letos by inflace měla činit osm a v příštím roce sedm procent, praví vládní prognózy.
Globalizace a otevírání se světovému kapitálu se vším, co k tomu patří – včetně finančních krizí a globálních hospodářských otřesů -, se ve Vietnamu zkrátka míchá s touhami komunistických pohlavárů ponechat si moc nad ekonomikou. I proto, aby z plodů globalizace mohli profitovat primárně oni sami. Budovatelská ideologie, rudožluté prapory a portréty Ho Či Mina jsou sice všudypřítomné, ale leckdy působí spíše jen komicky. Strýček Ho, jenž národ nabádal k střídmosti a píli, shlíží z plakátů v nadživotní velikosti třeba z čarokrásné budovy Opery v Ho Či Minově Městě. Pár kroků od ní se tyčí opulentní věžák – hotel Sheraton Saigon. V jeho 23. patře se lze v baru pokochat neméně čarokrásným výhledem na město – ceny koktejlů tu jsou ryze „západní“, Ho Či Minovým ideálům zjevně neodpovídají. Kapitalismus poráží komunismus. Spíše však: pragmatický byznys poráží někdejší vzletné ideje.
Růst Vietnamu jako by skutečně dával zapomenout na někdejší ideologické sváry. S lehkou nadsázkou lze říci, že je to právě až byznys, jenž sjednocuje Vietnam, klíčové bojiště studené války, po desetiletí ideologicky rozdělený na „komunistický“ sever a „kapitalistický“ jih.
Lukáš Kovanda, Vietnam
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
